V pravé poledne

Muzeum, přestupní stanice. Dav lidí se vyhrnul z vlaku a plazil se jako had k eskalátoru. Mužv bílé košili s proužky zavrávoral a tak tak, že se stačil chytit madla. Jízda nahoru proběhla bez potíží. Na konci schodů však přišlo krátké zaváhání, zda se noha trefí, ale i to se povedlo. Hlavně na sobě nedat nic znát. Jenže copak to jde? Jeden krok vpřed a dva zpátky. Nohy se pletou jedna druhé a ruce se snaží vyrovnat ztracenou rovnováhu. Marně. Muž naráží do statné dámy s drdolem. Ta náraz sice ustojí, ale podle množství, intenzity a obsahu použitých slov to její maličkostí velmi otřáslo.
„ … prase vožralý,“ bylo slyšet ještě dlouho potom, co už paní nebyla vidět. Muž se snaží aspoň stát. Nejde to. Nohy jdou samy. Ovšem úplně jinam, že by chtěl on. Dobíhá ho další dav. Plete se jim pod nohy, lidi ho obcházejí, někteří se otáčí, jiní kroutí hlavou, omladina se směje.
„Vole čum, ten je uplně na šrot,“ mladík s čírem na hlavě napodobuje potácejícího se muže. Ten se na okamžik vzchopil, jeho tělo se naklonilo dopředu a udělal pár rychlých kroků. Správným směrem. Ještě jedny schody. Snaž se! Celý svět mu byl jedno. Hlavně se pak trefit do správného vlaku. Pár dramatických zavrávorání než přijela souprava ustál, při nastupování mu dveře nestačily, avšak po těžkém usednutí na sedadlo zavládl v jeho duši klid a naděje, že snad dobře dojede.
Příští stanice I.P.Pavlova. Souprava odjela a kdoví, kam a jak vlastně dojel …