DVĚ MALÁ KŘÍDLA…

..tu nejsou, byla tu málem a nejsou…Při této písni je mi pokaždé smutno. Ne vždycky jsem ale chápala o čem je. Když jsem ji slyšela poprvé, zaujala mě melodií, text byl srozumitelný jako celek. Křídla, máma, lékař, hřích?, nejsou, bloudí, kudy bloudí? A dál nic. Slzy v očích z nevysvětlitelného důvodu.
Až po letech jsem pochopila o čem je a od té doby je pro mě ještě křehčí. Křídla jsou ruce, které mohly být a nikdy nebudou. Už nikdy. Zoufalá mamka. Už navždy. Pokaždé se zamyslím do hloubky toho všeho a je mi těžko. Vybavím si svoje dítko, přehraji si dobu, než přišlo na svět a říkám si, jak to bylo všechno báječné. A přitom určitě stačilo tak málo, aby z jakéhokoli důvodu bylo všechno jinak a místo štěstí a radosti mě pronásledoval smutek a bolest. Těžko se mluví o pocitu, který se ve mně odehrává při každém setkání s touto písní. Je to zvláštní, nepotkalo mě nic takového, můžu si blahopřát, ale obsah se mě dotýká jakoby osobně.
Moji velmi dobrou kamarádku to potkalo. Je to nedávno, kdy byla nadšená a svítila, když mi říkala, že čeká miminko. V slzách jsem ji objala a moc jí to přála. Ten pocit, jak v ní roste nový život. Navíc ona k tomu má muže, který při ní stojí, což já jsem neměla. Začala jsem se těšit, ale cosi mi říkalo, že je ještě moc brzy. A potom se něco stalo.
„Je to špatný,“ volala mi celá uplakaná. „Já jsem o něj přišla, je mi to tak líto,“ vzlykala a já neměla slova, kterými bych ji podržela.
„Mě taky, věř mi to, strašně líto,“ bylo jediné co jsem dokázala říct a pak jsem se rozplakala. Cokoli bych řekla, by bylo na nic. Je mladá, říkala jsem si. Zvládne to. Až se dá dohromady a všechno přebolí, bude mít určitě krásné, zdravé a silné děti. Ale ten plamínek najednou zhasnul. A píseň mi zní v uších. V těch čtyřech slokách je tolik bolesti a žádné tiché místo. Jen klín, o kterém zpívá Helenka Vondráčková. Vím úplně jistě, že bych to nikdy nechtěla prožít. Stačí tak málo, jen nadechnutí či oka mrknutí a všechno, úplně všechno může být vzhůru nohama.
Vždycky už budu se zvláštní úctou a zatajeným dechem vnímat o někom zmínku první a zmínku poslední…