Konečně

Konečně jsem ji viděla. Konečně jsme se setkaly. Menší dáma s červeným ježkem na hlavě a úsměvem přes celou tvář. Tak to je ona. Tři roky jsme si psaly, volaly, vyměňovaly příběhy ze života a litovaly, že jsme se tehdy minuly. A že jsme znaly svoje tváře jen z fotografií, co na tom sejde ? Ona tvář není zase tak důležitá. Hlavní je, co je uvnitř, ta dušička. A naše duše si vzájemně notovaly a natahovaly k sobě svoje tykadla bez nejmenších problémů. Až to bude mět přijít, ono to přijde, tak co si s tím lámat hlavu, ne?A to „ to“ přišlo tuhle v sobotu v deset. V Jičíně na náměstí plném lidí. Poznaly jsme se hned a s rukama doširoka roztaženýma se hnaly proti sobě. Šťastné setkání. Naplnila mě energií a optimismem. Jako obvykle. Prohlížela jsem si ji se zvláštní úctou a respektem. Vstřebávala tu skutečnost, že stojím tváří v tvář té, o které a od které jsem toho tolik četla. Životní moudrost z ní byla cítit úplně hmatatelně. Minuty tekly. A já jich měla tak málo. Nevadí. O to víc bylo naše povídání bohaté. Žádná prázdná slova, žádná prázdná místa.
Děkuji za to, že jsem ji potkala. Přišlo to ve chvíli, kdy jsem potřebovala podepřít, pomoct ve svojí rozpolcenosti. A ona přišla a podepřela mě a zase zmizela. A já jsem našla samu sebe.