Tak trochu o houbách

Pokaždé, když čistím houby, vzpomenu si na léto, když mi bylo třináct a byla jsem na pionýrském táboře. Kromě toho, že mi zdravotnice málem přivodila otravu krve, bylo ten rok mimořádně mnoho hub. A já, pilná hospodyňka, kterou k šetrnosti doma vedli, jsem s maximální pečlivostí schraňovala každou houbu, kterou jsem na pochůzkách lesem našla. Nakrájené na tenké plátky jsem je sušila navlečené na nitkách v každém koutku stanu. Byla jsem na sebe pyšná.Když přišla vedoucí k nám do stanu a žasla, jak to tam krásně voní, potom když holky říkaly, jak jsem dobrá že sušit houby je teda nenapadlo, a v neposlední řadě když jsem přijela domů a s hlavou vztyčenou předávala mamince pečlivě uzavřenou litrovou sklenici sušených darů přírody. Sice jsem měla zafačovanou nohu a trpěla bolestí díky nezodpovědnosti odborné zdravotní sestry, ale ten pocit samostatnosti, ten byl silnější. A maminčina radost a chvála, ta vždycky zahnala každou bolest a trápení.
Dnes mám na noze jizvu a nad košíkem plným hub hlavu plnou vzpomínek. Tiše se vždycky pousměju nad tím, jak nám tenkrát bylo fajn. Dětsky a bezstarostně. A přesto jsme tak moc chtěli být dospělí…