Ze života

Jasně si vzpomíná, že se na ten den dlouho připravovala. Pečlivě vybírala oblečení, boty a doplňky. Dbala na to, aby všechno bylo perfektní, aby neopomněla ani nejmenší detail. Aby nemusela čelit ani jediné výtce, že něco není tak, jak má být.Oblékat se začala kolem deváté. Má tam být v poledne, to krásně stihne. Spodní prádlo sice není v barvě, ale to stejně nikdo nevidí. Košile bezvadně vyžehlená, kalhoty skvěle padnou, blůza, opasek, čepice. Přepečlivě se nalíčila včetně mejkapu a pudru. Přesně tak, jak to má být. U zrcadla stála nezbytně dlouhou dobu a tajil se jí dech. Nikdy o sobě neměla moc vysoké mínění pokud šlo o slušivost. Spíš šedá myš. Ale tohle, to je naprosto bez chyby. Podívala se na hodinky, uhladila boky, přelízla rty červeným leskem, který se báječně hodí k červenému odstínu vlasů a zhluboka se nadechla. Ještě obout. Naleštěné boty bez jediného kazu stály v koutě. Zašněrovala tkaničky, zapnula přezky a podle svého zvyku každou nohou dvakrát dupla. Byla připravená. Vzala brašnu, klíče od auta a seběhla schody.
Její miláček stál před domem, na slunci jen zářil. Byla na něj tak pyšná… Pohodlně se usadila, zkontrolovala stav benzínu a nastartovala. To ble ble ble, které uslyšela ji pokaždé tak vzrušilo, že jí okamžitě zvlhly dlaně. Ten zvuk a vůně benzínu ji naprosto uspokojovaly. Hrdě a se vztyčenou hlavou se pomalu rozjela a po očku koukala, kdo se dívá. Všichni sousedi byli v oknech a pozorovali ji, jak vznešeně odjíždí dlouhou ulicí. Byla pyšná, když na ni řidiči protijedoucích aut koukali a registrovala i to, že se někteří otočili. Byla šťastná. Představovala si, jaká to bude paráda až dorazí na místo. Všichni ji budou vítat a žasnout nad tou károu. Vjela do města. Lidi na chodnících koukali, auta na ni blikala, autobusy troubily, tramvaje zvonily. A zase. A zase. A zase.
„ Panebože,“ vylítla z postele a hodila budík přes celý pokoj. Ručičky se rozběhly po koberci. „ Panebože,“ spěšně na sebe naházela připravené věci. Opláchla obličej, dvakrát si přelízla oči černou maskarou, štětcem udělala šmouhy na tvářích, proběhla kolem zrcadla a bez snídaně mazala po schodech dolů. Vlítla do bot a zavazovala je až u auta. Se skřípěním otevřela těžké dveře, nastartovala a vyvalil se oblak černého dýmu. Auto se rozeřvalo a už neutichlo. Nejspíš za to mohly ty tři díry ve výfuku. S poskočením se ta hromada plechu rozjela a jestli se někdo díval, tak jen proto, aby na ni křiknul, že už toho věčnýho smradu a řevu mají dost. Hnala to celou cestu, ani pořádně nevnímala, kudy jede. Samozřejmě že přijela pozdě. Nikdo ji nevítal a neobdivoval.
„ Prosím tě, přijedeš ty někdy včas?“
„ Jak jsi to oblečená, koukej jak to máš nakřivo…“
„ Podívej na ty boty špinavý…“ Ach jo. A to si myslela, že jí tohle nemůže nikdy potkat, že se jí nic podobného nikdy nestane. Vždyť má přeci maskáče, kanady a GAZ 69.