Kapitola čtvrtá – OPERACE (ukázka z již avizované knížky, která se chystá)

A je to, říkala jsem si. Už se to nedá vrátit. Věděla jsem, že to bude dobrý, ale to, co se dělo ve mě… Tíseň, lítost nad tím, že ho to bude bolet, že ho vůbec něco musí bolet, že bude oteklej… Pořád dokola. Ještě, že tu se mnou byla moje sestra Janča. Moc mi to pomohlo! Seděly jsme v hovorně pro návštěvy a moc na něj myslely. Těch talismanů co jsem dostala s sebou od všech blízkých a kamarádů. Vzala jsem si ONdrova dřevěného slona na kolečkách a fotku, na které leží naháček ve vaničce a dívala se na ně. Bylo pět minut po osmé. Naštěstí čas letěl docela rychle. Najednou bylo půl desáté a mě začalo tlačit mlíčko, které jsem ONdrovi pečlivě vyráběla. Takže jsem ho šla odstříkat a Janča šla se mnou. Všude se mnou, jako když jsme byly malé, všude jsme chodily spolu. Možná i díky tomu, že jsem ji jako starší dostávala hodně na starost, prošla se mnou kdeco. A i teď tu se mnou byla a to mě dávalo obrovskou sílu! Po půl jedenácté se ale minuty začaly táhnout úplně neuvěřitelně. Držela jsem fotku a moc na něj myslela. Snažila jsem si představit, co se asi na operačním sále děje právě teď. Čas jakoby se úplně zastavil. Abychom nepočítaly vteřiny, začala mi Janča číst článek z VLASTY, ale jen těžko jsem se soustředila na obsah. Nakonec jsem se přeci jen zaposlouchala. Ve třičtvrtě na jedenáct jsem řekla :
„Počkám do čtvrt na dvanáct. Když ho odvezli v osm a říkali dvě a půl až tři hodiny, tak počkám a pak se půjdu zeptat na sesternu.“ Neuběhlo ale ani deset minut a já se zvedla a šla se zeptat, jestli už něco neví.
„Zatím je na sále, oni pak zavolají …“ krčila rameny sestřička. Usmívala se a byla moc milá. V duchu jsem se jí omlouvala. Za to, že nedokážu počkat až mi přijdou říct, za to, že ji otravuju, za to, že jsem netrpělivá. V tu vteřinu se ale moje pocity otočily a já cítila, že se nemám za co omlouvat. Pane na nebi, vždyť já jsem MÁMA a MOJE DÍTĚ má někde otevřenou hlavu. Za co se mám omlouvat? Za to, že mi není do smíchu a jsem podrážděná? Ona to ale chápala. Poznala jsem jí to na očích. A já jí za to byla moc vděčná. Odploužila jsem se do pokoje. Ségra pokračovala ve čtení článku o narkomanech. Velmi povzbudivé. Ale pořád lepší než se na sebe jen tak koukat. Byla jsem moc ráda, že tady se mnou mohla být. Sama bych byla úplně nemožná. Už takhle jsem tu chodila jako pes v kleci. Ke všemu jsem dostala průjem… Neuběhlo patnáct minut a já se hnala za sestřičkou znovu.Viděla mě a kroutila hlavou.
„Nebojte se, oni zavolají .“
„Když já jsem jak na trní a nemám stání. Nechci vypadat jako nějaká hysterická máma…“
„Jako správná máma,“ usmála se.
„Sestři, myslíte, že mi ho dají rovnou sem? Pan doktor říkal, že jestli půjde na ARO, budu muset jít domů nebo na ubytovnu …“
„ARO je jiné oddělení a proto byste tady nemohla zůstat. Až bude na JIPce, tak tam za ním můžete jít kdykoli. A vy jste navíc kojící maminka, tak to už vůbec není problém. JIPka je u nás, takže to je na jedný chodbě…“
„A myslíte, že půjde na ARO?“ Měla jsem strach. O něj, o to, že mu chci být co nejblíž. A představa, že bych měla být v noci jinde …
„Snad ne, když bude po probuzení dýchat sám, tak je dávají rovnou sem. A my už tu pro něj máme všechno připravený…“
„No tak jo,“ oddychla jsem si. Každé její slovo byla naděje. Ale přesto mi zněla v hlavě slova doktora Vaculíka .
„Většinou jdou ze sálu na ARO, protože sami nedýchají. A když bude na dýchacím přístroji, tak nám ho sem nedají.“ Představila jsem si svého prince napojeného na nějaký přístroj. Co když nastanou nějaké komplikace? Co když nebude dýchat? Vydrží to srdíčko? Vzpomněla jsem si, jak jsem lehávala v porodnici u monitoru a slyšela nahlas, jak bije ONdrovo srdíčko, to bylo jediné, co mi dávalo jistotu, že ve mně žije. Tlukot srdíčka a potom když mě kopal. Vehnalo mi to slzy do očí. Po dalších dvou dlouhých odstavcích jsem se zvedla a šla na chodbu. Dělala jsem to ostatně vždycky, když na sesterně zazvonil telefon. Šla okolo staniční sestra Angela.
„Sestři, nevíte už něco ?“
„Ještě je na sále,“ podívala se na hodinky. „Počítám tak kolem druhé…“
„Až ?“ vytřeštila jsem oči. „Vždyť ho tam vezli v osm hodin a pan doktor říkal dvě až tři hodiny.“
„Jenže nějakou chvíli trvá než ho připraví a potom než ho probudí,“ pokrčila rameny, jakoby se mi za to chtěla omluvit. Její oči říkaly, že je se mnou.
„Tak to jo,“ oddychla jsem si. „A je to normální průběh operace ?“
„Naprosto.“