V jednom domečku byl pěkný dětský pokojík. Patřil klukovi s vlasy na ježka a veselýma modrýma očima. Kluk se jmenoval ONdra a byl to šibal s deseti čertíky v těle. Měl ve svém pokojíku spoustu hraček a kostiček, pastelky a taky stolek na malování, byl tady rád a bylo mu tady dobře.Chodil do školky a tam se mu taky moc líbilo, děti i paní učitelky ho měly rády a vždycky se na něj moc těšily.
Jednou ráno se ONdra vzbudil a nebylo mu dobře. Maminka mu změřila teplotu a řekla: „Tak chlapče, dneska musíš zůstat v posteli.“
„V posteli?“ chlapec vesele vyskočil, vzal peřinku a utíkal do maminčiny postele.
„A tak to ne, hajdy zpátky do svojí postýlky.“
„Ale říkala jsi do postele. A to je ta tvoje, moje je přece postýlka…“ Maminka se jen usmála a musela uznat, že synek má pravdu.
„Tak podívej, každý má svoji postýlku, děti malou a dospělí velkou. A každá postýlka někomu patří. Jak by se to asi té tvojí líbilo, kdyby zůstala prázdná?“ Maminka se dívala na kluka. Ten přemýšlel, podíval se na maminku, na postýlku, podrbal se na hlavě a povídá:
„Maminko, já ale dnes budu stejně spinkat s tebou, ona se postýlka zlobit určitě nebude.“ A vzal peřinku, polštář, slona a šup, už byl v mámině posteli.
„No jak myslíš,“ pokrčila maminka rameny a odešla do kuchyně pro medicínu. ONdra se uvelebil a usnul.
A postýlka? Jakmile viděla, že z ní ONdra odešel, byla moc a moc smutná. Řekla si ale, že počká do zítra. Třeba si to ONdra rozmyslí a umoudří se. Jenže druhý den to bylo úplně stejné. Přišla maminka a povídá:
„Tak hajdy do svojí postýlky, ONdro.“
„Ne, maminko, já nechci. Budu spinkat u tebe.“
„Ale to bude tvoje postýlka tuze smutná, víš co jsme si včera říkali?“ Dívala se přísně
na chlapce, ale ten se zahrabal pod peřinu, že mu koukal jenom nos.
„Nebude smutná, maminko, ona to postýlka určitě sama vydrží.“
„No jak myslíš,“ řekla maminka a odešla do kuchyně. Když se za chvilku vrátila, ONdra už spal a postýlka byla v koutku sama a úplně prázdná. Byla tak smutná a opuštěná, že se rozhodla, že odejde pryč a najde si někde děti, které v ní budou spinkat a budou ji mít rády a nebudou ji nechávat samotnou.
Počkala až večer všichni usnuli a potichounku otevřela dveře. Rozloučila se s hračkami, které ještě nespaly, řekla jim, že odchází a ať nejsou smutné. Zamávala jim a potichu za sebou zavřela dveře. Nevěděla vůbec kam půjde, ONdru měla moc ráda, ale když v ní nechce spinkat, tak tady přece nebude překážet. Tekly jí takové slzy, že ani neviděla na cestu. Na schodech potkala plyšového opičáka, který se vracel z tajného výletu. Ani se postýlky na nic neptal, myslel si, že jde na toulky tak jako on a že se brzy vrátí. Moc se však podivil, když mu potom medvídek se slonem řekli, že odešla napořád.
„Ach jo,“ povzdechl smutně opičák. „Já jsem se s ní ani nerozloučil.“
„Nebuď smutný,“ zavolal na něj z kouta dřevěný ptáček. „Mám takový pocit, že se brzy vrátí.“
„Myslíš?“ zeptala se panenka s rozbitým košíčkem.
„No, dejte na mě,“ pokrčil rameny ptáček. „Bude jí smutno a uvidíte, ráno ji tu máme. Do svítání je zpátky.“ Ale postýlka se nevrátila ani do svítání, ani potom. Zůstala smutně stát na verandě a rozmýšlela, kterým směrem se vydá. Byla tak moc unavená, že z toho sama usnula.
Ráno se ONdra probudil, vylezl z máminy postele a šel se napít. Jak se však polekal a podivil, když uviděl, že místo, kde ještě večer stála postýlka je prázdné.
„Maminko, vstávej, rychle,“ tahal maminku za nohu.
„Ještě chvilku, ONdro, nechej mě ještě poležet, ano?“
„Ale maminko,“ naléhal ONdra. „Něco se stalo.“
„A copak, broučku?“ ptala se maminka ospale.
„No víš,“ rozplakal se chlapec. Maminka vyskočila z postele polekaná, co se stalo. Plakal a vzlykal, až ji to vyděsilo. Sedla si vedle synka a vzala ho kolem ramínek. „Copak se stalo?“ Utírala mu obrovské slzy.
„Pojď se, maminko, podívat, moje postýlka je pryč.“ Táhl maminku za ruku.
„No tohle,“ spráskla ruce maminka. No tohle … „Vidíš, co jsem ti říkala. Pořád jsi mi nevěřil, a tady to máš.“ Kroutila hlavou. „A kdepak teď budeš spát?“
„Asi u tebe, maminko,“ hlesl chlapec.
„No to ne,“ řekla rázně maminka. „Každý má svoji postýlku. U mě spát nemůžeš.“
„Ach jo,“ ONdra se šoural k mámině posteli, vzal si peřinku, polštář a slona a táhl to všechno do kouta, kde stála postýlka. „Ach jo, chtěl bych svoji postýlku,“ utřel si nos. „Už bych ji nikdy neopustil.“ Sedl si na peřinku a rozplakal se. Hračky to všechno viděly a bylo jim ONdry moc líto. Plyšová myška se rozplakala. I mamince bylo chlapce líto.Ale říkala si, že mu dala postýlka za vyučenou.
„Tak víš co? Já se jdu podívat, jestli ji někde nezahlédnu, ano? A když tak ji zkusím zavolat zpátky.“
„Ano,“ zatleskal ONdra. „Najdi ji, maminko,prosím.“ Přes slzičky se zasmál. Maminka vylezla na balkon a rozhlédla se. A najednou ji uviděla. Pod jabloňkou u plotu stála postýlka a byla celá smutná. Jakmile maminku viděla, usmála se. Maminka na ni zamávala.
„Postýlko, pojď, prosím tě zpátky. ONdra je moc a moc smutný a mrzí ho, že jsi odešla. Opravdu. Slíbil, že už tě neopustí.“ Postýlka na nic nečekala a rychle pospíchala zpátky domů.
To bylo radosti! ONdra si dal hned polštář i peřinku do postýlky, uvelebil se tam, pohladil postýlku po matraci a byl moc rád, že ji má zase zpátky. A každý večer ve svojí postýlce usínal a když mu maminka jednou říkala, ať jde spinkat k ní do postele, řekl jen: „To nejde, maminko, každý má svoji postýlku a ta moje by byla sama moc smutná.“
To byla pohádka o ONdrovi, ale stejně tak mohla být třeba o Adélce, Kubíkovi, Péťovi nebo Růžence…
( 20.11.2005)