NÁHODA ?

Rozhodla jsem se, že zase začnu chodit zpívat do sboru. To rozhodnutí přišloúplně samo a jako lousknutím prstů.
Brouzdala jsem po internetu a narazila na stránky města Buštěhrad. Žila jsem tam, chodila tam do školy, na klavír i zpívat. Tak proč bych to nezkusila znovu? Píšou, že naléhavě hledají nové členy, nejlépe soprán. A to je moje parketa. Zavolala jsem manažerovi sboru, shodou okolností tatínkovi mého spolužáka Honzy a zeptala se, jestli to stále platí a zda bych mohla přijít.
„Určitě přijď, rád tě osobně přivítám,“ řekl mi svým nezaměnitelným basem. Bylo rozhodnuto. Neměla jsem ani stín pochybností, zda to zvládnu. Hlavně s ONdrou, jestli to rodiče nebude obtěžovat, hlídat mi ho každé pondělí.
Jela jsem na zkoušku úplně klidná. Přivítání bylo víc než skvělé.
„No jasně, tebe si pamatujeme, pozdravuj tátu, a mámu taky, jak se pořád mají?“ Otázky se na mě hrnuly ze všech stran. Trochu jsem zdržela začátek zkoušky, ale pan sbormistr pro dnešek přivřel oči. Dostala jsem haldu not a začalo se.
„Tak, a teď si dáme K Budějicům cesta,“ zavelel od klavíru umělecký vedoucí. Velmi ráda, usmála jsem se. Když jsem tehdy končila, zkoušeli jsme zrovna tuhle. A to je tak patnáct let. Příjemná náhoda.
„Připadá mi, jakoby se tady zastavil čas,“ řekla jsem po zkoušce. „Jako bych jen tenkrát ty noty odložila a dnes je vzala do ruky a pokračuju.“ Smála jsem se tomu a ostatní se mnou. Bylo mi fajn. I proto, že je skoro všechny znám.
Doma jsem si pak řadila noty do desek a najednou mi zrak zůstal viset na papíře, kde bylo v levém horním rohu obyčejnou tužkou napsáno jméno Klestilová. Moje jméno za svobodna.
„Mamko, no je to možný?“ letěla jsem k rodičům do ložnice. „Tyhle noty byly tehdy moje. Chápete to?“ Koukala jsem jako opařená na list papíru, který jsem nosívala v deskách a sama si ho podepsala.
„Tak ti je asi připravili,“ snažila se to mamka nějak vysvětlit.
„Ba ne, vždyť ta paní, co mi noty dávala, brala desky jedny po druhých a dala mi vždycky ty noty co byly navrchu.“ Chvíli jsem jen seděla a přemítala, že to přeci nemůže být náhoda.
„No to není náhoda,“ řekla mi sestra Janča o pár minut později. „To znamená, žes měla jít do buštěhradského sboru, ty…“ odmlčela se. „…zpěvačko.“

Tak jsem zvědavá, co to znamená a co mě ještě potká. Ale rozhodně se nebojí a věřím, že to budou jen samé příjemné věci.