Slzu bych uronila…

Dneska ráno se stalo něco, co jsem opravdu nečekala. I když, mohlo mě napadnout, že k tomu jednou dojde…
Odvedla jsem ONdru do třídy a už tam mě mělo varovat, že mi nedal ani pusu a jeho ahoj jsem si mohla jen představit. Prchl do třídy za dvěma holčičkama s culíkama a já s povzdechem popřála paní učitelce pěkný den a odkráčela pryč. Každý den mu mávám u okna, je to takový náš rituál – zamáváme si a pošleme pusu. Dneska? Ani se k oknu nepodíval, natož aby se obtěžoval tam dojít…
Říkám to s úsměvem, ale zároveň s pocitem, že přijdou chvíle, kdy mě nebude potřebovat vůbec. Bojím se toho, protože jako každá máma kvočna si to svoje kuřátko hýčkám pod křídlem. Ale vyletět a roztáhnout sám ty svoje křidýlka musí. Vidíte co ve mě vyvolalo pár minutek, při kterých to bylo jinak než za poslední rok každé ráno? Slzu bych bývala uronila…