Nadechnout se … a jít!

„Proboha, prosím tě, přestaň mě už trápit,“ žena klečela na
kolenou před svojí matkou, která nad ní stála jako dračice. „Jak tě mám ráda, prosím tě, už mě nech být,“ ruce sepnuté a z očí se jí valily slzy.
„Beze mě jsi nic, já jsem tě porodila, vypiplala a vychovala. Já jsem ti dala všechno. Naučila tě cti a píli. Já jsem se o tebe starala a vstávala k tobě, když jsi se v nemoci zmítala horečkou. Já jsem ti vtloukala do hlavy co je v životě důležité a co ne. A ty se mi takhle odvděčíš?“ Stála rozkročená nad svojí dávno dospělou dcerou a kdyby mohla, jistě by ji zbičovala. „Taková nekázeň, takhle si ničit život. A nedáš si říct a nedáš. Už tolikrát jsem tě tahala z bláta, ale teď už na to nemám sílu…“
„Maminko, mě bys pomohla nejvíc, kdybys mě nechala dýchat. Nech mě jít konečně svou cestou. Vždyť je to pořád dokola…“
„Ale ty zase naletíš, kdyby ses vždycky aspoň poradila…“
„Kdybych se poradila, tak mi řekneš ať nic nedělám, protože mi nic nevyjde.“ Vzlykala a bolelo ji matčino nepochopení. „Já chci dokázat něco sama. Úplně sama. Chtěla bych, abys řekla Jo, tak to je moje holka, na tu jsem pyšná…“ plakala a celá se třásla.
„Jak na tebe můžu být pyšná, když si nedáš poradit?“ ta zloba v matčiných očích byla nesnesitelná.
„Mamko, co vlastně chceš?“ položila zásadní otázku.
„Chci,“ nadechla se a zašeptala „ abys byla šťastná.“
„Ne, to právě nechceš, ty mě chceš ovládat a mít mě neustále pod kontrolou,“ žena křičela a byl to křik ze samého nitra. Bylo to jako volání o pomoc. „Kdybys chtěla, abych byla opravdu šťastná, tak mě necháš nadechnout se a … a jít.“ Nemohla skoro dýchat. „A jednou už mi konečně věř!“ Něco v ní povolilo a po těle se jí rozlilo zvláštní, nečekané teplo. „Mami, prosím…“