… je jako zpovědnice. Baví mě mluvit s lidmi. Baví mě ulevit jejich duši. Často se stane, že přijde zákazník, nakoupí a zůstane stát. A potom se rozpovídá. Třeba jen o počasí, někteří o zdraví a o zdražování. Slyšela jsem tu už různé příběhy. Osudy se tu potkávají, slévají a věřte, že mi i pomáhají.
Mám už i pár těch „svých věrných“ , kteří jdou cíleně na kus řeči. Tak třeba pan Málek. Usměvavý starší pán. Pokaždé, když otevře dveře, vejde s ním slunce.
„Říkal jsem doma ženě,“ pravil mi nedávno s úsměvem, „kdybys mě hledala, tak budu u Qendy. Chlapi choděj do hospody, já chodím do papírnictví.“ Nebo paní Suchá – přijde, povypráví, pobaví mě a zase jde. Lépe řečeno letí. Pořád spěchá. Ale na pár vět si vždycky najde čas. Nebo pan Jirka Šrajer – malíř ze Statenic. Osm křížků za sebou, ale je neuvěřitelně vitální. „Tak jsem se na tebe přišel podívat, děvče. Jak se ti daří?“ Tuhle větu slyším vždycky. A nebo …
Těch, kteří mě chodí potěšit je spousta. Baví mě poslouchat jejich příběhy. Třídím si jejich zkušenosti a ukládám do krabiček. Až budu potřebovat, jen sáhnu, otevřu …
Děkuju vám, přátelé …!
Nechápu
No, jenom aby…