Žízeň po životě

Irving StoneČetla jsem tuhle knihu asi v sedmnácti, možná ve dvaceti. Ale teprve teď jsem pochopila, jak je ten název pravdivý. Dílo Vincenta van Gogha je fascinující. Jeho život nebyl lehký , byly dny, kdy neměl co do úst, převracel starou kůrku chleba, ale nikdy si nestěžoval. Bral život takový, jaký k němu přicházel. Přesto, že neměl nikdy ženu, kterou by mohl milovat, byl citlivý a asi právě proto že ji neměl, byl chtivý náklonnosti dam. Ovšem té se mu nedostalo a tak zůstal samotářem. Když zemřel, bylo mu 37 let – stejně jako mě teď.
Probrečela jsem posledná stránku včera u snídaně a pomyslela si něco o tom, jak to bývá v životě někdy nespravedlivé. Bezesporu máme život takový jakým si ho uděláme. Ale Vincent byl na sebe hodně tvrdý a sebekritický. Lidé kolem něj říkali, že je blázen, a když se ukázalo, že trpí epilepsií, přestali se mu posmívat. Vypil si svůj kalich hořkosti do dna. Ale zemřel naplněný a spokojený.