2. den- úterý 11.srpna ( dnes má svátek Zuzka )
ONdra se vzbudil v půl šesté a dožadoval se vstávání. Pod pohrůžkoubaci baci se uraženě otočil a vydržel chrnět do sedmi. A hned že půjdeme hrát prší. Karbaník jeden. Přešla jsem jeho poznámku že se mnou neka, když nejdem, mlčením a vykulili jsme se ven. Po ranní hygieně jsem zažehla dva propanbutanové hořáky a uvařila slavnostní snídani: kakao a kafíčko 2v1 z pytlíčku. Jen ten můj hrneček s medvídkem mi tu chyběl. Rohlík a chleba se sýrem nám daly pocit luxusní snídaně a po ní následovala nezbytná a pravidelná otázka: „Mamčo, můžu lízátko?“ Po odpovědi „Ne, až dojíš rohlík,“ zalezl rezignovaně do stanu a vyprávěl medvídkovi něco o nespravedlnosti k malým dětem, hlavně klukům. Kdesi nad námi se začalo klubat sluníčko. Asi vyslyšelo naše prosby a došlo mu, že by nebylo dobré, aby nám při výletu na Kokořín pršelo.
Takže nakonec nepršelo.Vyrazili jsme v 9:45. Směrovka v Liběchově, což je asi 2km, nás poslala doleva a říkala KOKOŘÍN 10. Krajina nádherná, sluníčko nad námi, prostě parádička. Kokořín jsme našli hravě, velké plány máme v hlavě. Za cedulí s koncem vesnice jsme začali sjíždět klikatými serpentinami prudce dolů jen proto, abychom za pár minut lezli do toho kopce zase nahoru. Pán na parkovišti nám poradil ať jdeme zkratkou. Po zhruba 200 metrech doprava a po schodech nahoru. Schody tu byly, ale asi 40 cm vysoké, takže cesta byla kratší, zato však méně pohodlná.
Řekla bych velmi obtížná. Nám to ale nevadí, nám to ale nevadí … Nevím dodnes, čemu se ONdra celou cestu nahoru smál. Z podhradí jsme šli už jen kousek na dřevěný padací most. Zatímco ostatní lidé šli spořádaně, sice přes velké kořeny, ale po vyšlapané cestě, ONdra se vydal po hladkých balvanech přímo nahoru.
Byl tam dřív, ale pěkně se u toho nadřel. Dobře mu tak, aspoň se unaví. Když jsem to tak sledovala, většina dětí lezla tamtudy. Co je na obtížnosti trasy tak fascinuje zřejmě nikdy nepochopím.
Přišli jsme akorát včas, abychom stihli prohlídku v 10:45. Nákup suvenýrů, vstupenek a pohledů nás vyšel na rovné tři stovky. Přišel mladý průvodce bez výrazu. Bral to jako rutinu, ale vykládal pěkně. Dozvěděli jsme se, že hrad byl postaven na pískovcové skále v 1. polovině 14. století. Od 17. století začal pustnout a v 19. století byl malíři znázorňován jako romantická zřícenina. Do dnešní podoby byl zrekonstruován v letech 1911 až 1918 panem Špačkem. 38 metrů vysoká věž slouží jako vyhlídka. Hradní studna, která sloužila hlavně hradnímu pivovaru, je zčásti zasypána…. S ohledem na děti nebyla prohlídka zbytečně dlouhá a hlavně jsme mu všichni pěkně rozuměli. Vytáhl nás do třetího patra ve věži, pak zase dolů a potom nás vypustil na hradby. Hrad se nám moc líbil.
Prošli jsme i sklepení s výstavou fotografií. Ještě jsem se chtěla podívat do vysoké věže, ale ONdra měl strach, protože schody byly dřevěné a bylo skrz ně vidět až dolů.
Nevadí, chápu ho. Takže jsme se pod hradem občerstvili a pomalu scházeli k autu.
Při zpáteční cestě jsem zahlédla směrovku s upoutávkou na Roubenku, vydala jsem se tím směrem, ale po několika kilometrech, když jsme potkali další, všimla jsem si, že jsou tam jen souřadnice, nikoli kilometry. A my, favoriťáci bez té malé krabičky na přístrojové desce, která občas mluví i česky, jsme nechtěli riskovat příliš velkou zajížďku. Takže jsem po úsudku, že takový ukazatel je nám, prakticky vzato, úplně k ničemu, odbočila raději směrem na Želízy z druhé strany. Projeli jsme tři vesnice a v žádné jsme neobjevili ani miniaturní obchůdek. Zato jsme však minuli sochu svatého Kryštofa, patrona všech motoristů, kterému lidé pořád nosí čerstvé květiny. Než jsme na to stačila ONdru upozornit, byli jsme pryč. Nevadí, řeknu mu to dodatečně.
V kempu jsme se pak jen otočili a mazali do hospůdky na oběd, protože nám opravdu vyhládlo. Porce holandského řízku s bramborovou kaší byla obrovská, vskutku domácí a s hromadou čerstvé zeleniny a za celých 65,- korun. Podobně na tom byl i bramborový knedlík se špěnátem a masem.
Škoda, že nebylo počasí na koupání a koupaliště bylo zavřené. Přecpaní jsme se doploužili do kempu a tam si zahráli karty. V půl čtvrté přijeli hosti: sestra s manželem a prckem. Prostě Stojanovi. A přivezli banjo. Kiosek měl ještě zavřeno, na oheň a buřty bylo brzy a žízeň veliká. Takže když se Stojan junior vyhajal, šli jsme znovu do hospůdky. Pivko, pivko, pivko, ledový čaj a kopa (pro nezasvěcené křupky ) a po cestě zpátky jsme zmokli. Nám to ale co? Sedli jsme si pod přístřešek, který byl pro deštivé počasí jako stvořený a klábosili. Kluci si malovali
a chvíli po půl šesté nám otevřeli kiosek. Pak jsme rozdělali oheň,
opekli buřty ze Žabky, vyžebrali hořčici v kiosku, poté následoval odchod ke stanu
a malá hudební vložka. Sladili jsme banjo s kytarou a dali se do brnkání. Po třech písničkách se vyvalili na terasy chatek místní spoluobčané, s kafíčky a jinými nápoji se pohodlně usadili. Když se však po písni Co se dál bude dít ničeho dalšího nedočkali, neb švára sbalil fidlátka a že jedou domů, zklamaně se rozešli. Ještě dlouho potom, co jsme zamávali koncovým světlům jejich stříbrné Oktávky, jsem registrovala špehy z okolí, kteří chodili obhlížet, zda se neděje ještě něco hudebního. Nedělo se vůbec nic. Pochopili a nadobro odešli. ONdra, znaven po celém dnu, se pustil, jako tradičně, do zlobení. Nevím proč, ale ON to tak má. Čím víc je unaven, tím víc zlobí. Takže to byl pokyn k rychlému odvelení do spacáku. Než jsem se dostala k pohádce, spal.
Bylo deset, tak co. Doma takhle nepřetahuje, ale když jsou ty prázdniny, občasná výjimka se povoluje.
Když jsem si promítala posledních pár hodin, konstatovala jsem, že staršímu manželskému páru, který si postavil stan opodál se postaral o slušnou estrádu a že baterku jsme vlastně ani jednou nepotřebovali. Dnes jsme najeli 23 kilometrů a ušli asi 3. Tak co nás čeká zítra?