Pacient na lůžku se musí na něco těšit. Zdravotní klauni jim přinášejí radost a naději.Zdravotní klauni podporují psychickou pohodu pacientů na dětských a geriatrických oddělení a seniorů v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. V současnosti jsou považováni za účinnou součást léčebného procesu v nemocnicích např. v Rakousku, Německu, Holandsku, Itálii, Dánsku, Belgii, České republice, Maďarsku, Slovinsku a na Slovensku. Projekt Zdravotní klaun v ČR patří k největšímu, svého druhu, na světě. Přiblížila nám jej paní Daniela Melíšková, která má na starost komunikaci s veřejností.
Pojďme na začátek
Projekt u nás založil Gary Edwards v roce 2001. „Nic podobného u nás dosud nebylo,“ vzpomíná Daniela. „Jeho odvaha a nadšení byly obrovské a návštěvy v nemocnicích financoval zpočátku z vlastní kapsy. Viděla jsem první reportáž o zdravotních klaunech a napadlo mě – klaun v nemocnici, skvělý nápad!“ Ta myšlenka jí nedala spát, byla motorem, který ji dovedl až k pohovoru do sdružení v roce 2005. „Hrozně mě to zajímalo a nadchla jsem se pro práci, která přináší něco nového a příjemného malým pacientům.“ Sdružení se začalo rozrůstat, neboť o projekt byl velký zájem. Zdravotních klaunů postupně přibývalo, i když stát se jím není vůbec jednoduché.
Kdo může být zdravotním klaunem?
Každý zájemce projde castingem, na kterém pan ředitel Gary Edwards vybírá, kdo by se na roli zdravotního klauna nejlépe hodil. Důležitými předpoklady je schopnost empatie, improvizace a kladný vztah k dětem. Vybraní absolvují tříměsíční školící proces, kdy se zdravotní klaun v nich teprve vytváří. Po počátečním zaškolení začíná chodit do nemocnic jako třetí klaun a dívá se, jak to dělají jeho kolegové. Každý je jiný, někdo umí hrát na několik nástrojů, někdo má lepší pohybové vlohy, jiný je lepší v komunikaci. Mají svá jména, která v nemocnici používají a motta, která je prezentují. Nezbytným doplňkem, který nosí pod bílým pláštěm, jsou legrační kostýmy, který si vybírá každý sám a který by měl ladit s jeho duší. Během let se vyvíjí a dozrávají a někteří mění i svoje kostýmy. „Ten vývoj je přirozený. Neustále se vzdělávají a učí se nové improvizační techniky. Pak je nezaskočí, ani taková situace, kdy má dítko v pokoji jen postel a židli, nebo pokoj s puberťáky, kteří se „už z principu“ smát nechtějí. Zvládnutí takové situace může vypadat jakoby samozřejmě, ale v praxi je velmi těžké ji jako samozřejmou uhrát.“
Co je posláním zdravotních klaunů?
Dnes dojíždějí zdravotní klauni pravidelně do 55 nemocnic. Dříve byly nemocnice uzavřené, nepůsobily dobře ani na děti ani na rodiče. Tady se člověk nesetkává s příjemnými věcmi. Děti jsou odtržené od svých rodin, kamarádů, od dosavadního života. Jsou v cizím prostředí, neví, co je čeká, vidí nešťastné a vyděšené rodiče a to v nich vyvolává strach a nejistotu. Díky zdravotním klaunům, kteří přicházejí pravidelně a přinášejí kus světa z venku, jsou aspoň na chvíli vytržené z toho, co v nemocnici prožívají. Nikdo nemá čas si s nimi pohrát a obveselit je. Některé děti jsou třeba z dětských domovů, nemají rodiče a jsou zoufalé. Zatímco lékaři a sestřičky k nim přistupují jako k pacientům, zdravotní klauni za nimi přichází jako za dětmi. „K pacientům chodí vždy„doktor a sestřička“. Každého navštíví zvlášť, ke každému přistupují individuálně.“ Musí brát v potaz jejich pohybové omezení nebo to, že jsou napojené na kapačky. Ale přichází tam proto, aby vzbudili jejich zájem o život, o to, co je v nich zdravé a co v nich funguje. Spousta dětí je po narkóze, po transplantacích, nebo na ně teprve čekají. Spousta onkologických dětí vypadá zdravě, ale jejich stav může být velmi vážný. Práce s každým pacientem spočívá především v improvizaci. Zdravotní klaun musí být připraven na to, že se může setkat s čímkoli. Přesto si musí zachovat odstup od nemoci, která je tam všude kolem a budit zájem o život a chuť si hrát. A není tam jen pro děti, ale i pro jejich rodiče, kteří jsou na tom mnohdy mnohem hůř, protože si, na rozdíl od dítěte, uvědomují dopad nemoci.
Jak ke zdravotním klaunům přistupuje personál?
Zdravotní klauni nesou něco veselého a příjemného sestřičkám, které mají neustále moc práce a jejichž přístup je velmi vstřícný. „Některé jsou tak spontánní, že si nasadí červené nosy, kouzlí pacientům tabletky a ti mnohem lépe přijímají to, co musí v nemocnici absolvovat a nejsou tak vystrašení,“ říká spokojeně Daniela. Občas proběhnou klauniády jen pro sestřičky. Obzvlášť na odděleních, kde leží umírající děti, to mají hodně těžké. Zdravotní klauni jim přinesou květiny a sehrají krátké představení jako poděkování za to, co dělají, aby věděly, že je jejich náročná práce ceněná a aby ji mohly dělat s větší radostí. Velký ohlas je na semináře, které Gary pořádá na 2. lékařské fakultě pro sestřičky a budoucí lékaře. Ukazuje jim, jakým způsobem přistupovat k pacientům, aby ztratili strach z léčebných zákroků a jak se dá humor použít v komunikaci s pacientem.
A jak je vnímají samotní pacienti?
Než vstoupí zdravotní klaun do pokoje, vždycky zaklepe a zeptá se, může – li dál. Pacient, kterého se nikdo na nic podobného neptá, tak dostane moc o něčem, byť jen na okamžik, rozhodnout. Některému dítěti stačí udělat bublinky, nebo zahrát na ukulele a je štěstím bez sebe. Jiné je uzavřené a klaun může lézt po zdi, ono je apatické a je velmi těžké ho zaujmout. Má však metody, jak si i s tím poradit, i když reakce nemůže nikdy předvídat. „Máme také projekt Cirkus Paciento, který je týdenní a děti se učí různým cirkusovým dovednostem. Stalo se nám jednou, že při závěrečném představení dostala dívka epileptický záchvat. Paní primářka, která seděla v publiku, pohotově přiskočila a poskytla první pomoc a představení pokračovalo dál, nikdo na sobě nedal nic znát. Zdravotní klaun musí mít na paměti, že pracuje s nemocným dítětem a může se kdykoli něco podobného stát.“
Zdravotní Klauni ale nechodí jen za dětmi
Při návštěvách seniorů na geriatrických odděleních a domovech seniorů to probíhá podobně. Někteří jsou veselí, jiní smutní. Návštěvy tady bývají tematicky laděné, např. vědí, že jedna babička byla kuchařka, jiná švadlena, a tak přinesou koření nebo šaty a snaží se oživovat smysly, které jsou utlumené. Sem chodí zdravotní klauni bez plášťů a hodně barevní, aby je pacienti mohli vnímat opravdu všemi smysly. „U pacientů s demencí pomohou často staré písničky, které znali, když byli mladí. Často to probouzí různé emoce.“ Vnímání u starých lidí je daleko pomalejší než u dětí, proto i tempo je velmi pomalé. Ženy mají rády vztahové záležitosti a muži zas, že za nimi přijdou pěkná mladá děvčata a polaškují s nimi a tím vzbudí zájem o to, že život i v tomto věku je hezký. „Zažila jsem klauniádu v domově seniorů v Brně, kde ležela paní, která kdysi bývala miss, klauni jí k její poctě složili písničku. Ta paní se začala usmívat a bylo vidět, že jí to něco nečekaného a milého přineslo. Sestřičky se divily, že takové projevy tato paní už dávno nemá, že jen leží a nekomunikuje.“ Zdravotní klaun nesmí přinášet splíny ani lítost nad stavy pacientů. Jakmile si nasadí červený nos, jde lítost a smutek stranou a on přichází proto, aby něco změnil, povzbudil psychiku pacientů, aby rozveselil jejich duši. Vždycky citlivě a bez naléhání. Jakým způsobem toto nastane, je na něm a současně i na pacientovi. „Největší odměnou pro nás je, když nám napíšou rodiče nebo příbuzní a děkují nám, že s naší pomocí se jejich blízcí cítí lépe a mají větší chuť se s nemocí poprat.“