Klika

Nevěřila bych, kolik potíží může způsobit jedna chybějící klika u dveří, dokud jsem to nezažila sama. Ve snu by mě nenapadlo o tom přemýšlet,
ale i já jsem stála u dveří do trafiky, které se otvíraly dovnitř, a civěla na místo, kde zbyly dvě díry po šroubech od madla, které tam ještě včera jistojistě bylo. Co všechno proběhne člověku hlavou za tři vteřiny? Tou mojí například: že mají zavřeno, že obchod zrušili, nebo že „to“ prostě někdo ukradl. Zkusila jsem zatlačit a dveře se otevřely. Normálka jsem nakoupila a zevnitř si otevřela tím, co je na druhé straně. Ale přede dveřmi stála paní a kroutila hlavou. Prohlížela si dveře, pak koukla nahoru a dolů (to by mě asi nenapadlo) a když se jí dveře otevřely před nosem, celá zmatená mě pozdravila. Následovalo dilema, zda mě nechá vyjít ven, nebo mě zatlačí dovnitř, aby mohla vstoupit. Stalo se přesně to, co se stává: napasovaly jsme se mezi dveře obě, protože já začala vycházet a ona se rozhodla, že to stihne dřív. Já jsem se jí omluvila, i když vlastně za co…?!?, a ona byla úplně mimo.
A pak jsem chvíli stála opodál a pozorovala lidi. Jeden pán nevěřícně pohlédl na dveře a ne, aby je zkusil. Vytáhl mobil a vyťukal číslo napsané na dveřích. „Dobrej, vy máte zavříno?“ Krátká pauza a pak: „Jo ták, tak to mě nenapadlo.“ Strčil do dveří vší stokilovou silou a vpadl do náruče té paní, co mě převálcovala ve dveřích… Jedna babička klepala na ty dveře tak dlouho, dokud jí prodavačka nepřišla otevřít. „Ale babi, proč nejdete dovnitř?“ Babička řekla nevinně: „Ale děvenko, nemáte tu to držátko.“ Když za ní zaklaply dveře, pohnula jsem se směrem k tramvaji. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, jaký má sebemenší změna psychologický efekt. Lekneme se, že jsme něco ztratili. A začneme zmatkovat. A tak to funguje u většiny z nás. Aspoň myslím….