Vždycky mi zvedne koutky do úsměvu, když vidím, jak se lidé nesmyslně chovají. Příběh z podzimního pondělního rána:metro Hradčanská. Schody dlouhé, že delší jsou snad jen na Míráku. Dolů jede dav, spokojeně stojící, zažívá ještě víkend, který skončil před pár hodinami. Stojí, ještě sní, pomalu se dostává do pondělní reality. Nahoře naskakuje na eskalátor muž neurčitého věku a letí střemhlav po schodech dolů. Padají tašky, někteří lidé, do kterých vráží a nakonec i on sám. Stejně mu to ujelo. Jako nám všem, kteří víme, že za čtyři minuty pojede další.
Muzeum – přestupní uzel je vždycky plný zmatkujících lidí. Ze schodů sbíhá dlouhovlasá kráska rudých tváří, udýchaná a zbrocená potem, evidentně velmi naštvaná. Vráží do lidí jako tank, jen aby stihla vlak. Vidí, jak se dveře zavírají, zděšení v očích, vztek, beznaděj, hroutí se jí celý svět. „Sakra,“ vypustí ze sebe. „Sakra,“ zařve na celé nástupiště. Ohlédla jsem se. Její ruce visely bezvládně podél těla, jakoby právě prohrála životní závod. Šourala se po perónu a působila dojmem, že je jí všechno úplně jedno. A přitom stačilo vstát o chvíli dřív, nebo si prostě všechno tak nějak líp naplánovat.
Na Ládví byl klid. Paní s košem hub hrála v mobilu hada a někteří ostatní cestující byli usměvaví. Napadlo mě, jestli to nebude tím, že čím blíž k centru Prahy, tím víc nervozity.
Rozhodně ale nestojí za to kazit si spěchem tak krásné ráno provoněné sluncem !