Květina

Při slově květina se mi pokaždé vybaví písnička od Karla Plíhala se stejnojmenným názvem, kde zpívá, že „na louce vyrostla květina
nebývalého druhu, když si ji nakrájíš do vína, uvidíš v pokoji duhu…“ Vždycky jsem si říkala, co to asi může být za kytku, když dokáže takové divy? Nimrala jsem se v představě, co by se mi asi stalo, kdybych si nakrájela květinu do vína. Opravdu bych uviděla duhu, a nebo by mi bylo jen špatně? Když ale nebývalého druhu, tak to nemůže být třeba sedmikráska nebo pampeliška. Ty nejsou nebývalého druhu. Nejspíš je to nějaká jeho smyšlená kytka, aby se mu vešla do rýmu. Prostě si ji vymyslel. Ale stejně mi to nedá spát. Co nám tím chtěl říct? Nebo jen potřeboval vyplnit prázdné místo pod notami, které někde u piva načmáral na papírový tácek?

Při slově květina se mi vybaví náš taťka, který celých jedenatřicet let nosí naší mamce květiny, protože ví, že je má ráda a že jí udělá radost. Jen tak. Bez ohledu na to, co je právě za den.

Při slově květina se mi vybaví růže. Paní Květina. Královna květin. Její hrdě vztyčená hlava mě fascinuje svou krásou a vznešeností. Opatrně k ní přičichnu a jen tiše žasnu jak dokonalá harmonie se skrývá tak malém prostoru. Ke kráse patří vůně. A je pokaždé jiná. Nejkrásnější růže máme stejně doma. Ty totiž na rozdíl od těch kupovaných voní tak, až úžasem přivírám oči. Zabořím nos do rozvinutých plátků a setrvávám tak několik dlouhých vteřin.
„Mami, je ti něco?“ přiběhnul za mnou synek vloni s obavou. Koukal, jak jeho mamka v nehybném předklonu s nosem zabořeným v květu stojí před domem.
„Není, čuchám,“ usmála jsem se jako ve snu.
„Jo tak,“ odfrkl s ulehčením. „Já se bál, že tě chytly záda.“ Pak se na mě podíval takovým divným pohledem. Co si myslel nevím, ale zřejmě to nebylo moc lichotivé.

Při slově květina si nemůžu nevzpomenout na příhodu z doby, kdy byly synovi asi čtyři roky. Ne a ne se oblékat do školky. Když jsem ho popoháněla, vážně se na mě podíval a pravil: „A jestli mě budeš honit, nedám ti už nikdy žádnou květinu.“ Popotáhnul a dodal: „A ty budeš smutná.“ A to bych byla bývala opravdu byla.

Květiny jsou různé a hodí se k různým příležitostem. Za celý svůj život jsem dostala mnoho květin. Samozřejmě v rámci narozenin nebo jiných slavnostních aktů jich bylo vždycky mnohem víc než kdy jindy. Ale stejně mě vždycky nejvíc potěší kytička daná jen tak, pro radost toho okamžiku. Jako třeba to poupě růže, které mi před pár lety nadělil syn při jednom ranním úprku do školky. Jen tak jsem ho položila na přístrojovou desku v autě a od té doby ho vozím všude s sebou. Stejně jako nosím pátý rok v kapse vlašský oříšek, který mi dal Ondra, když jsem pro něj přišla do školky. Ale to nechám na jiné vyprávění.

P.S. Plíhal to nakonec objasnil: „Možná si ťukáte na čelo, to už máš Plíhale z pití, ale proč by se, krucinál, nesmělo vysnít si kouzelný kvítí…“