Pochází z československé rodiny a je srdcem muzikant, vždyť k tomu má po svých předcích všechny předpoklady. Jako chlapec se věnoval klavíru a poté začal hrát na bicí. Hudbě se věnuje celý život. Jako učitel působí třináctým rokem a mezi žáky je velmi oblíbený. Trochu přísný, velmi spravedlivý a především kamarádský. To je pan Alojz Hedervári – pojďme si povídat.
Kde se vzala láska k hudbě?
„Narodil jsem se v Nových Zámcích na Slovensku, odkud pocházel můj tatínek. Maminka se narodila v Praze a tak jsme často jezdili po trase Praha – Nové Zámky. Tatínek hrál celý život na saxofon a vlastně celá rodina byla hudebně založená. Já jsem jako dítě hrál na klavír, ale cvičit jsem mohl jen v Praze, na Slovensku jsem nástroj neměl, tak mě strýček začal učit hrát na bicí. Pak, asi v sedmé třídě jsem začal chodit na bicí do lidové školy umění, a už jsem u nich zůstal. Měl jsem tehdy velké štěstí, že jsem narazil na excelentního učitele na bicí. Byl to pan profesor Miloš Veselý, který vychoval mnoho výborných bubeníků. Hudbou se živím vlastně celý život. V devadesátých letech jsem začal učit bicí, pak jsem si dal pauzu, protože jsem sám více hrál, a teď už přes deset let opět učím. Jednak v základní umělecké škole Libčice nad Vltavou a potom v ZUŠ Charlotty Masarykové v Praze 6. Kromě toho ještě chodím hrát s jazzovými kapelami, především po klubech. Mojí hlavní kapelou je LATIN WAVE, hrajeme latinu, jazz a funky. (http://www.muzikus.cz/latin-wave/) Hudba mě baví. Když vás něco baví, jde všechno o poznání lépe.“
Jaký je ideální věk pro hru na bicí nástroje?
„To se nedá jednoznačně říct, záleží na dispozicích žáka. Podle mě je to zhruba tak ve třetí třídě. Jednak má dítě větší rozsah těla, rukou i nohou, tudíž lépe dosáhne na celou bicí soupravu. Starší děti najdou snáz zalíbení k hudbě, cvičí s radostí a sami se připravují na každou hodinu. Každopádně je výhodou, když má žák teoretickou přípravu z PHV (hudební přípravky), zná noty a pomlky. Samozřejmě souběžně s docházením na nástroj navštěvuje i hudební nauku.
Jak se běžně postupuje ve výuce na bicí?
„Základem je malý buben v kombinaci s hi-hatem, to jsou dva činely na stojanu, spojené proti sobě, který obsluhuje levá noha. Důležitou pomůckou je také metronom s velkými sluchátky. Začíná se s držením paliček, správné držení ve velmi důležité a chvíli to trvá. Pak přijdou na řadu jednoduchá cvičení, která jsou pro začátečníka leckdy oříškem při koordinaci rukou a nohou. Pak se přidá velký buben, na který hraje pravá noha a činely obsluhované pravou i levou rukou. Chce to však cvik a pravidelnost a brzy to zvládají bezvadně. Občas nás zbrzdí, když má žák doma k dispozici pouze malý buben, poté když si dokoupí hi-hat se musí vrátit opět na začátek a může se zdát, že nepokročil, ale tak tomu není. Koordinace rukou a nohou je poměrně složitá, ale jakmile zvládne tenhle základ, celkově je tam velký skok dopředu. Hlavní je, zda dítě jeví zájem o nástroj, potom dochází do školy s chutí, cvičí samo a je to znát. Prostě nesmí být otrávené a mít pocit, že jej do hry někdo nutí. Samozřejmě i učitel musí k žákovi najít cestu, respektive je to oboustranné, pokud ji nenajdeme, budeme se trápit oba. Já nesrovnávám, ani nemohu, zda hraje jeden lépe než druhý. To je jako v životě. Něco se daří lépe a něco hůř, je třeba najít vhodnou cestu. Pro každý ročník jsou dané osnovy, které vznikly na základě vlastního školního vzdělávacího programu a určují minimum toho, co by se žák měl během studia naučit a zvládnout.“
Asi je zbytečné se ptát, jak často by měl žák cvičit…
„Samozřejmě, že cvičit pravidelně je nutné. Se mnou stráví žák jednu vyučovací hodinu, ukážeme si, čemu nerozumí, co mu nejde, ale cvičit doma musí sám. Pokud má podporu rodičů, je to ideální stav. Jsou však i rodiče, kteří s dětmi cvičí, to je pro dítě velká výhoda. Je to výchovné a zároveň velmi motivující. Horší je, když mi řekne, že se mu nechtělo cvičit a že ho to nebavilo. Ale i to patří k věci. Dokážu samozřejmě pochopit, že když je venku sníh a ostatní děti dovádějí, není nadšený, že by měl hodinu cvičit osminy na malý buben. Myslím, že by měl být život celkově volnější. Měli bychom dětem pomáhat, ale ne je tlačit tam, kde nechtějí být.“
Poznáte, zda má dítě talent?
„Já se tímhle neřídím. Přece neudělám, rozbor, zda je dobrý nebo ne, jakmile mi sem prvně přijde, to ani nejde. Je dobře, když cítí rytmus, nebo má dobrou paměť. Někdy to trvá déle, než žák ukáže svoje schopnosti a dovednosti. Je škoda ho odsunout jen proto, že mu hned něco nejde. Nechci je škatulkovat a musím dát šanci každému. Mě jsou takové rozbory k ničemu, já to cítím srdcem a snažím se dítě vidět komplexně. Nechci mu něco vnucovat a někam ho tlačit. Zájem musí být oboustranný. Nesmíme se přetlačovat, ale někdy musím být přísný, to se nedá nic dělat.“
Každý rodič by chtěl slyšet, že jeho dítě je dobré. Řeknete mu to?
„I mě se na to rodiče ptají, ale já na takovou otázku neodpovídám. Vždycky řeknu: dejme mu šanci a prostor a ono se to ukáže. To se nedá říct ještě ani po půl roce. Hrát na bicí není jednoduché, to není jen do toho třískat, nároky se zvětšují na různé styly, techniky, doprovody a samozřejmě je toho mnohem více. Proto je moc dobře, když se dítě rozhodne samo, na jaký nástroj chce hrát. Jsou rodiče, kteří chtějí, aby jejich dítě hrálo na klavír, ale to dítě to nebaví. Naopak by ho bavil jiný nástroj, ale to rodiče neslyší, protože mají svoji představu a nedají dítěti tu možnost, aby se rozhodlo samo.“
Řeknete nám něco o tréninkové gumové soupravě?
„Je to trenažér ze stojanu a dřeva, na kterém je nalepený neoprenový povrch, který dobře odráží údery a je velmi pružný. Simuluje klasickou soupravu, ovšem víc trpí svaly, šlachy a zápěstí. Taková souprava je vhodná do paneláku, kde by žák hrou na akustickou soupravu rušil okolí. Spíš ji ale doporučuji hráčům, kteří hrají už dlouho a potřebují jen docvičit určitá místa. Pro začátečníka je nejlepší klasická souprava. Ovšem často nejsou finance, místo nebo vhodný prostor z hlediska odhlučnění, tak se volí jiné varianty.
Jaké máte žáky? Bicí – to je nástroj pro ty drsnější povahy, nebo se mýlím?
„Mám kolem dvaceti žáků mezi nimi i pár dívek, což je nezvyklé, ale chtěly si to vyzkoušet, a zdá se, že je to baví. Jak jsem říkal, zhruba po dvou letech je vidět, jaký obrovský žáci pokrok udělali. Zjistí, že to jde, koordinace se zlepšuje a je to začne i víc bavit. Ale pořád to chce pravidelně cvičit. I tady si musíme najít společnou cestu. Samozřejmě se držíme osnov rámcového vzdělávacího programu, do kterého jsme jako výběrová škola zařazeni, ale musíme si udělat i tu pohodu. Žák ze mě musí cítit, že mu rozumím a že ho netlačím. Vzájemná komunikace a pohoda mezi žákem a učitelem je opravdu důležitá, řekl bych klíčová.“