Dva pohledy

„Tak co, jak se máš? A klape vám to ? No povídej,“ otázky nemají konce. Kamarádka, kterou rok neviděla, se jí najednou zjevila uprostřed velkoměsta. Ustaraná, neupravená a evidentně nespokojená se svým životem. Mluví a mluví a snad ani nedýchá. Mluví o všem možném, o tom, jak se nemá, jak se jí vůbec nic nedaří a že ji ten její občas zmlátí, ale to nic, to se dá vydržet, prachy domů nosí a docela slušný, tak co. Nakonec to stejně peřina všechno schová. To si, holka, nevybereš.A dost možná, že ji ani nezajímá, jak se má a jak jí to klape. Možná se jen potřebuje vypovídat, postěžovat si, nějak se odreagovat od té svojí reality života. „ Tak povídej konečně, jsi spokojená ?“ Další otázka, na kterou odpovědět ano nebo ne nestačí. Když ano, tak s patřičnými detaily a když ne, tak proč ne. Má cenu jí povídat, že občas to není úplně růžový? Ale kde je? A nakonec, to ví ona sama určitě moc dobře. Nebo jí má povídat, že ten její je skvělej táta, že je pracovitej a kouká, aby rodina nestrádala, ale že mu občas trvá trochu dýl, než se k něčemu rozhoupe ? Má se jí rozplývat, jak je šťastná z věcí, o kterých ona ani neví, že existují ? Že v něm našla přítele se vším všudy? Že mu může cokoli říct a on ji chápe, nebo se aspoň snaží? Že se nehádají, protože to k ničemu nevede? A že si báječně rozumí v posteli, on ji poslouchá a vnímá a nemá ji jen k tomu, aby se sám potěšil ? Nebo jí má říct, že ji nemlátí, protože to je pod jeho úroveň – vztáhnout ruku na ženskou, ale že ji občas vytáčí tím, s jakou pečlivostí si skládá ponožky a řadí spodní prádlo? To ve srovnání s modřinou pod okem, kterou neskryla ani silná vrstva pudru, není vůbec důležitý.
Tak má jí vůbec říkat o těch dílčích, miniaturních nespokojenostech, které vznikají proto, že on je prostě takovej a i kdyby se rozkrájela, nezmění to. Ale ona to vlastně ani měnit nechce, protože to už by nebyl on. Jenom se ho naučila chápat, i když se ještě pořád učí v něm číst, ale člověk se pořád něčemu učí. Ví, že jsou věci, které ji na něm zlobí, ale on se jí takový líbí, takového ho poznala a ať si tedy takovým zůstane. On se taky nepokouší ji předělat. Snaží ji chápat. A jde mu to znamenitě. Zpočátku ho obdivovala třeba i za ty pečlivé komínky ponožek. Časem si zvykla na to, že je to jeho systém a naučila se to dělat jako on, ale nic naplat, nevypadá to tak, jako by to dělal sám. To se pozná – léta praxe. Ale kdoví, mají před sebou přeci spoustu času. Tak třeba jednou bude ten její komínek hezčí než jeho vlastní. Ale to není o soutěži. To je o citu a o lásce. No a co na tom, že chodí v bačkorách po koberci, ačkoli mu několikrát naznačovala, že u nich se to tak prostě nedělá. Zůstalo pouze u naznačování. Vem to ďas, hlavně, když ji má rád a nikdy by ji nenechal ve štychu. A to by nenechal. Tím si je jistá na beton.
„ Ále holka, nebudeš tomu věřit, ale mám se fakt výborně. Líp mi nikdy nebylo, vážně.“