Dneska jsem se vzbudila už před šestou. ONdra spal uprostředstanu v klubíčku a chrápal. Nahlas. Hodně nahlas. Nějak jsem se kolem něj omotala a snažila se ještě zabrat. Marně. V 6:35 se vzbudil a po puse na dobré ráno jsme šli bez dlouhých řečí dělat snídani. Obdivuji jeho energii. Žádné dlouhé a pomalé rozjezdy, žádné pozvolné probouzení. Prostě otevře oči, s nima současně i pusu a už jede. A tak je to i doma. Často si říkám, jestli se dočkám toho, že bude rád vyspávat třeba aspoň v sobotu a v neděli. Třeba až bude chodit do školy a nebude muset ráno vstávat, třeba … Jen tak se poválet v posteli u ranní pohádky…. Neexistuje. Ale třeba jednou, konejším se….
Poslední snídani jsme odbyli zbytkem sušenek a tatrankou.

Bylo samozřejmě i mléko a kafíčko, hygiena a pomalé přípravy k odjezdu domů. Když jsme to všechno sbalili

a nakopali do auta, zašla jsem ještě ke kiosku na presso a zapsala pár postřehů:

– u skály Faraon mi praskly kalhoty. Taktně jsem o tom pomlčela, ale je to nezvratný fakt (a kalhoty skončily doma v odpadkovém koši. Mnohá hospodyňka by sice namítla, že by se daly mnoha způsoby ještě využít, ale tyhle se nedaly. Takže pápá)
– v kempu se nám moc líbilo. Jediné co bych vytkla jsou sprchy. Počet jeden kus na ženy a jeden kus na muže je při 18 chatkách a několika stanech opravdu málo. To, že teče teplá voda tak jak teče, to bych i pochopila. Je to úsporné a když je nouze, dá se se správcem i dohodnout, že na pár minutách nebazíruje. Pravdou je, že sprchy i umývárna jsou čisté a voňavé a se záchody je to podobné. Papír visí v zásobníku na zdi neustále, papírové ručníky i tekuté mýdlo jsou neustále doplněné. Když jsem četla na www.dokempu.cz názory na tenhle kemp, byly tam ohlasy velmi pozitivní až na jeden, ve kterém pisatel zmiňoval svoje znepokojení s faktem, že jsou tu pavouci. V přírodě se jim ale člověk asi nevyhne. Je pravda, že my jsme tu skoro žádné nepotkali. Kdoví jak to měli v chatkách, ale myslím, že taky v pohodě. Mě se tu líbil ten klid nerušený ruchem z nedaleké hlavní silnice. Díky šikovnému umístění ve stráni nad vesnicí se tady dá opravdu božsky odpočinout.
– další postřeh: Sluníčko ONdrovi vytáhlo nejmíň pět pih, které dosud neměl. Jednu má i v uchu, jednu na stehně, jednu u oka a ty další si už ani nepamatuju. Ale v každém případě mě každá z nich vylekala, protože jsem v první chvíli nevěděla, jestli to není klíště. My jsme nechytili za celý týden ani jedno, asi proto, že jsme na ně byli řádně vyzbrojeni. Ale pokaždé mi zatrnulo. Ty pihy ho dělají roztomilým, piháčka pihatého. I když zlobí za tři.

Takže jsme se rozloučili a startovali jsme v 9:38. Doma jsme byli za padesát minut. Prádlo šlo rovnou do pračky a všechny věci na svoje místo. A je po dovolené. Už jsme zase doma, rovnýma nohama v domácí a zanedlouho pracovní realitě. Tak třeba zase za rok …..

Nevím, jestli si ONdra procházel v noci tu trasu ještě jednou, ale objíždělmě ve spacáku jako housenka. V půl druhé se vzbudil a že má žízeň a že se mu chce asi blinkat. Popadla jsem kotlík, kdyby bylo opravdu potřeba, ale ON se otočil a usnul. Uff. Během noci se naštěstí nic nepříjemného nestalo a v 7:02 na mě nalehnul a se slovy: „Mamčo, jdu se pomazlit k tobě do spacáku“ mi dal jasně najevo, že spát už nebudem. Do spacáku se vejdu sotva já sama, takže mazlení ve spacáku se konat nebude. A vzhledem k faktu, že mě příšerně, ale fakt příšerně bolely záda, byla jsem snad i ráda. Dnešní snídaně: pro ONdru kuličky a kakao, pro mě rohlík s paštikou a kafíčko. Byli jsme báječně nastartovaní. Sluníčko už od rána mělo pořádnou sílu, ptáci si vyprávěli jako diví a nás čekala dopolední tůra. Seděli jsme a snažili se nebýt hluční. Vedle nás se včera objevil menší zelený stan, ale nikoho jsme neviděli. Ani večer ani ráno ONdra slídil kolem a natahoval uši, zda něco nezaslechne. Říkám mu, že je to neslušné. „Co kdybys někoho vzbudil? Je to opravdu neslušné…“ Nemá vůbec žádné zábrany, snad z toho vyroste, nebo já dočista zešedivím.
„Ale já bych chtěl vědět, kdo tam bydlí,“ řekl nevinně.
„Já taky,“ přiznala jsem. Ženská zvědavá… „Uvidíš, určitě budeme mít štěstí a dřív nebo později vylezou. Možná jsou to horolezci,“ řekla jsem ani nevím proč.
„Ajo, a to je možný,“ vykulil oči. „Našel jsem tam u stanu sekerku,“ táhl mě za ruku.
„Nejdu, ONdro, nech ji tam ležet.“
„Koukej,“ popoběhl a sebral z trávy malou sekerku v koženém pouzdře. „Tou si asi zatloukali kolíky a zapomněli ji tady.“
„Tak ji tam polož ke stanu a pojď sem.“ Položil sekerku ke stanu a šel sem a asi mu vrtalo hlavou, jestli jsou to opravdu horolezci.

(Dodatek ke včerejšímu odpoledni: připlatili jsme si ještě jednu noc, tedy do soboty, a světe div se, ONdra smlouval ještě o dalších pár dní. Prý se mu domů vůbec nechce. Jako náplastičku, že to déle nejde jsem mu koupila Turistický deníček,

kam se lepí samolepky – známky – z míst, která jsme navštívili. Už máme Čertovy hlavy, Harfenici a Klácelku. Máme turistický deník, to tedy znamená, že jsme turisti? )

Když jsme posnídali a poklidili, vykopali jsme se z kempu a bylo právě 9:45. Dneska jsme si vytyčili trasu až k Mordlochu. To je loupežnická jeskyně z doby Třicetileté války. No tak jo. Cestu už dobře známe, vždyť jsme ji šli předevčírem. Ještě než jsme dorazili k Harfenici, což je 1,5 kilometru, zašli jsme kousek od rozcestí ke skále, která není pojmenovaná, ale jsou tu vytesané různé výjevy a ONdrovi se moc líbila.
„Tak si ji pojmenujem, mamčo,“ zvolal synek.
„No a proč ne? A jaké bys jí dal jméno?“ ptám se.
„Asi Skalní muž,“ řekl okamžitě.
„A proč zrovna muž?“ ptala jsem se udiveně. „Vždyť tohle je přece ženská.“ Měřila jsem pohledem výjev, který s mužem nemá opravdu nic společného.

„To nevadí, myslím, že muž je lepší, to se líp hodí,“ vysvětlil mi to. Tak budiž. Takže v 10:21 jsme dorazili ke Skalnímu muži. Odsud už jen deset minut a stáli jsme u Harfenice. Tu jsem si dnes prohlédla lépe než minule a skutečně jsem objevila, jak má o levou nohu opřenou harfu.

Samozřejmě, že jsme vylezli až nahoru a potom zase dolů.

A pak pořád po žluté dalšího půl kilometru a v 10:50 jsme dorazili k Hadovi… Ale to už znáte. U Hada jsme se zdrželi déle, než jsme asi i původně plánovali. ONdra se jak smyslů zbavený dožadoval mých horolezeckých výkonů A já musela, protože byl vždycky o dva kroky výš. Když jsme se vyskotačili, pokračovali jsme po žluté k Mordlochu. Prý 1,5 kilometru. Cesta byla klikatá, ale po rovině.

Pořád jsem se ohlížela, měla jsem zase ten pocit, že nás někdo sleduje. Blbost. V lese ani noha. Ale znáte to, občas má člověk divnej pocit. Každou chvilku jsme narazili na jeskyňky a komůrky, které nás lákaly k podívané.

Takže jsem byla ráda, že jsme v 11:45 stanuli u směrovky: jeskyně Mordloch 60m.
„Sláva, máme jí,“ letěl ONdra napřed. Jeskyně byla pěkná a dobře utajená. Stoly a lavice uvnitř vypovídaly, že se tu občas něco děje.

A pytle odpadků u vchodu vypovídaly o tom, že to zase není tak dávno. Ale žádné smetí po zemi, všechno uklizené. Musím se přiznat, že jsem tak trochu, jak se říká, posera. Vlézt do bočního otvoru uvnitř jeskyně jsem s omluvou odmítla.
„Ty se bojíš, mamčo?“ zeptal se vážně.
„Přiznám se, že mám trochu strach,“ řekla jsem bez váhání. Včera mě slečna v kempu varovala, že tu možná narazíme na nějakého vandráka. Kdoví, co bychom tam mohli potkat. O tom jsem ale taktně pomlčela, protože o to víc by tam chtěl vlézt.
„No ale příště, až si vezmeme baterku, tak tam půjdem, viď?“ jeho otázka zněla vážně.
„Když budeme mít baterku, tak proč ne?“ Proč ne? Ale po tmě … ONdra to pochopil a že tedy jdeme na támhletu skálu, jo? Než jsem stačila cokoli říct, už se škrábal nahoru. To je nezmar… Ten výhled opravdu stál za to, ostatně jako každý výhled z výšky. Obešli jsme skálu kolem dokola a narazili na skálu Sedm chlebů.

Tyčí se nedaleko Mordlochu a je opravdu zajímavá. Ukazuje přírodní erozi v životní formě pískovce. Spočítali jsme ty kamenné bochánky a opravdu jich je sedm. I když včera v kempu jsme se do toho s panem správcem trochu zamotali, když on říkal, že jich napočítal osm, já jsem jich jasně rozpoznala sedm… Pak jsme si sedli k ohništi a v klidu posvačili.

I přes fakt, že tu bylo trochu strašidelně, což jsem i trochu způsobila fantazírováním, jak to tehdy s těmi loupežníky asi mohlo být… Cítila jsem jisté napětí, ale i přes to jsme se cítili dost pohodlně. Ani se nám nechtělo zvednout. Ale museli jsme. Tak jsem se šourali na rozcestí a slíbili si, že příště sem s tou baterkou jistojistě zajdeme ještě jednou.

Cesta k Hadovi uběhla docela rychle, zase jsme nepotkali ani nohu a můj podivný pocit mě neopouštěl. Snažila jsem se ho nevnímat a vyprávěla ONdrovi cokoli, ale on měl nějakou rozjímavou náladu, takže se ani nevyptával a šel tiše, kdoví, co se mu v té hlavičce honilo. Když jsme se rozloučili s Hadem, ONdra začal poskakovat jako kozlík. „Tak třeba zase za rok, Hade,“ řekla jsem a ON se zasmál.
„Musíme k Harfenici, mamčo, slíbilas tu kůru na lodičku.“
„Já vím, a tam je pěkná, sebereme dva kousky a vyřežeme loďku.“
„I pro Mikiho jo?“
„Jasně, copak můžeš na bratránka zapomenout?“ pohladila jsem ho po hlavě. „Tak třeba zase za rok, Harfenice…“ řekla jsem.
„A tos jí neměla říkat, mamčo, ona teď bude smutná. Mělas jí říct, že ještě nevíme, kdy odjedeme.“ Dětská fantazie je nádherná.
„Tak dobře,“ podívala jsem se směrem ke skále. „Tak ahoj a my ještě nevíme kdy pojedeme domů.“ ONdra byl spokojen a že jdeme do kempu. „ONdrí, zajdeme ještě ke kapličce Máří Magdalény jo? Je to kousínek, moc si nezajdem.“
„Mě už se tam nechce,“ sekl se.
„Vždyť je to tady tři sta metrů, za chvilku jsme zpět na rozcestí.“ Chvíli bojoval, ale nakonec se nechal přemluvit. Bylo to sice dál než tři sta metrů, ale byla krásná.

I ONdrovi se moc líbila. A pak už se dočkal a mašírovali jsme do kempu. Po cestě mi důvěrně sdělil, že ho tlačí, ale jenom malinko, palce u nohou. Usoudila jsem, že nám přes prázdniny zase nekontrolovaně vyrostl. Jak do výšky, tak do délky chodidla. Zato je celej takovej hubenější, ale to s tím přímo úměrně souvisí. Koťátko moje heboučký.
Na základnu jsme dorazili před druhou, hladoví a s bolavýma a podrápanýma nohama jak jsme se prohnali maliním. Zaběhli jsme na koupaliště a pro změnu si dali smažák. Já s menší obměnou – dala jsem si olomoucké tvarůžky a vyly opravdu výtečné. Nacpaná bříška jsme dotáhli ke stanu a dali si malý odpočinek. Bylo nám fajn, moc fajn.
Jediné, co mi tady znepříjemňovalo život byla přítomnost dvou dětí, sourozenců – dvanáctileté dívky a jejího sedmiletého bratra. Jak jsem se někde ukázali, hned nám byli v patách. Původně jsem si říkala, že bude fajn, když se ONdra skamarádí, ale ani ON o jejich přítomnost nestál nijak zvlášť. Jejich drzost neznala mezí. Byli tak bezprostřední a dotěrní, že to obtěžovalo kdekoho v kempu. Jednou se mi dívka objevila za zády u stolu, odněkud se vynořila, ani jsem ji neslyšela. Stoupla si nade mě a pořád se mě na něco vyptávala. Její bratr byl ukřičený ještě víc než moje dítko a neustále se direktivně dožadoval pozornosti. Dnes ráno jsme poklidně snídali, ten chlapec přišel, dal si ruce za záda a stál a neomaleně až drze na nás koukal. Jen jsem čekala, kdy mi hrábne do talířku.
„Můžeš, prosím tě odejít?“ nevydržela jsem po pár minutách. „Chceme se v klidu nasnídat.“ Otočil se a odešel. Bylo mu to jedno. Nejednou jsem slyšela z úst jeho sestry na ONdrovu adresu, když něco jedl: „Dej mi kousek.“
„Nedám,“ řekl ONdra a koukal na mě.
„No na mě, ONdrí, nekoukej. Je to tvoje, tak záleží na tobě, jak s tím naložíš a jestli se rozdělíš.“ Ale vnitřně jsem s tím nesouhlasila. I když je ONdra rošťák, tohle by neudělal, vím to.
„Nedám,“ otočil se a odešel. Později mi řekl, že kdyby ho poprosila, snad by jí i kousek dal. Ale odpoledne to nevydržel a dal jí žvýkačku. I přesto, že zase nepoužila ani malinké prosím…
„Hele, brácha bude chtít taky,“ řekla místo Děkuju. „Tak mi dej ještě pro něj.“
„No a,“ opáčil můj syn. „Nedám ti nic, maj je v trafice za jedenáct korun.“ Celé to uzavřel. Dětský svět je různý, ale slečna ve dvanácti letech už by o tom mohla něco vědět, že je slušné poprosit a poděkovat. Přinejmenším cizí lidi. „Mamčo, jsou protivný, ani neumí poprosit, to se přece nedělá,“ vrtěl hlavou můj uličník. To bylo poprvé, kdy se takhle vzepřel a hodnotil, co se mu na chování druhého nelíbí. Hodnej kluk. Ale vraťme se k odpoledni.
V rámci odpoledního klidu jsme si dali prší a ONdra se zeptal, jestli půjdeme na koupelko. Bylo sice zrovna pod mrakem, ale copak jsem ho mohla odmítnout, když se celý týden těšil a dnes bylo po třech dnech otevřeno.
„Zkusíme to.“
„A budeš se koupat?“ zeptal se opatrně.
„No jasně,“ usmála jsem se.
„Jo!“ zavýskl si a v tu ránu měl na sobě plavky. A šlo se. Vlezl do bazénu, kde měl vody po ramena a ouha, byla studená. Jaké překvapení. Já tam vlezla taky, odvážně jsem přeplavala bazén tam a zpět. To bude fofr, říkala jsem si. Za chvíli je venku. Jenže nene. Moje kachnička si začala namáčet hlavu a hubičkovala jako zběsilá.

A kdo se neukázal? No přece náš „kamarád“. Měl kolem sebe kruh a pořád ONdru okřikoval a posmíval se mu, že plave pomalu.
„Jenže ty máš kruh,“ vložila jsem se do toho. „A ONdra nemá nic, nech ho být a nesměj se mu, ano?“ Chlapec nepřestal a povykoval po Ondrovi… Ten si počkal, až bude chlapec z kruhu venku a pak ho jedním rychlým pohybem poslal pod hladinu. Následoval křik vynořeného chlapce, křik jeho sestry ať neřve, moje kárání ať se příště neposmívá a v neposlední řadě i výtka Ondrovi, ať už to nikdy nedělá, protože jsou oba neplavci a co všechno by se mohlo stát. Ale chápala jsem ho. Přiměla jsem ho, aby se omluvil, což udělal a dál jsme se k tomu nevraceli. Pak jsme si dali nanuka a když jsme seděli na dece, ONdra si povzdechl: „Já už bych snad jel domů dneska, už mě otravinou. Oba.“
„Ale jdi ty, nenech se otrávit, zlato.“
„Jsou hrozný,“ takhle rozmrzelého jsem ho nikdy nezažila. Nakonec vzal křiklouna na milost a ukázal mu všechny svoje hračky a strávili spolu celý zbytek odpoledne v přátelské souhře. Krize přišla ve chvíli, kdy jsme šli večeřet a nemohli jsme se ho zbavit. Bylo půl sedmé, když jsme zasedli k ešusům a výbornému guláši s těstovinou (od Vitany, samozřejmě), kde se vzali, tu se vzali, vyrojili se tu kólisti. Najednou tu stály tři stany a asi osm lidí. Dali jsme se do řeči, byli moc fajn. Manželský pár s dvěma chlapci a potom ještě další dva páry, rázem byla louka plná lidí. To byl mazec. Cvrkot a hemžení, ale když jsem je sledovala, každý věděl co má dělat, byli perfektně sehraní. Prý přijeli od Chlumce, mají za tři dny v nohách a pedálech asi 150 kilometrů. Klobouk dolů. ONdra, nevím, co ho to napadlo, odložil ešus a šel se podívat, co paní kuchtí na lihovém vařiči. No tohle, fuj, ONdro, to se nedělá! Nám taky do kotlíku nikdo nekouká.
„Děkuju, výborná večeře,“ ozvalo se mi za zády. Vylízal kastrůlek a byl spokojenej. Co se jídla týká, smlsal tady za pět dní jen mysli tyčinky a sušený ananas, žádný barevný gumový bombóny a baštil všechno, co jsem mu dala. Však taky věděl, že by byl jinak o hladu. A to můj ONdra nedopustí.
Po večeři jsem si dala jedno malé pivko a kluci hráli ve stanu karty a sousedi kolisti odvedle večeřeli ešus plný překvapení. Můj obdiv měla maminka cyklistka, která z brašna na kole vytáhla brambory, cibuli a buřtíky a kdovíco ještě a vyfikla prokovej bramborovej guláš k večeři. Trochu jsem se zastyděla, my co si vozíme zadek v autě máme plnou tašku sušený Vitany a oni, kteří jsou omezení prostorem a hlídají každý kilo zátěže si vezou i brambory. No, to je poučení pro příště.Vždyť tohle stanování byla naše premiéra. Taky už vím, co vzít příště navíc a bez čeho se klidně obejdeme. Auto je přeci jenom berlička a člověk táhne leckdy i zbytečnosti. Ale musím říct, že z důležitých věcí jsme nepostrádali vůbec nic.,,
Když se nám podařilo vyhnat chlapce ze stanu, zalezli jsme s pocitem, že nás čeká poslední noc a tedy si musíme dát slavnostně ještě pár partiček prší… A pak se šlo do hajánek. Všimla jsem si, jak ONdra záměrně natahuje hru, jen aby neskončila. Líže i když má čím hrát, karty mu padaj z ruky, ale on statečně bojuje. A většinou nějakým záhadným způsobem vyhraje. Sice se mu to párkrát nevyplatilo, ale o to víc přemýšlel, kde udělal chybu…
No, takže jsme před devátou zapnuli spacáky a místo povídání o Filípkovi přišla improvizace v podobě pohádky o princezně Marušce z Kokořína, která byla tak vzteklá, že s ní nikdo nechtěl kamarádit. A musela mít všechno teď hned a když nebylo po jejím, dupala a zlobila se… Těsně před koncem, kdy se mělo ukázat, jak to moudrá královna vyřešila a jak se Maruška napravila, ONdra usnul. Bylo 21:05. Taková škoda. To byl příběh jemu na tělo…. A on si to zaspí. Tedy ji budu muset napsat a číst mu ji dokola a pořád, třeba se v tom ta moje vzteklá makovička najde.
Vedle nás u stanu si grilovali a povídali a smáli se, ještě v půl desáté jsem byla vzhůru. A pak jsem zřejmě usnula …

No sláva! Ráno nás přivítalo sluníčko. Jak jsem již zmínila, v půlosmé se otevřelo oko ONdřejovo avšak na jeho zvyklosti docela pomalu. Žádný hurá ven… Nekonečně dlouho se protahoval a pak se pomalinku soukal ven ze spacáku. Že by včerejší únava a našlapané kiláčky? Na otázku, jestli ho po včerejšku bolí tělo mi řekl: „Já se jen bojím, že kdybych ti řekl, že mě bolí tělo, tak bysme nikam nešli.“ No je to možný, tohleto? Pomohl mi se snídaní skládající se z tatranek a housky s máslem, čaje, kafe a ničeho dalšího a pomalu jsme ožívali.
„Pojede se na výlet,“ řekla jsem zvesela.
„Fakt?“ ožil zcela. „Kam?“
„… se ještě uvidí.“ ONdra si spokojeně mlasknul, pak udělal ze dvou stébel uzlíky a dožadoval se zápisu do deníku o tom. Tak tady to je, opravdu pěkné, jen škoda, že se nepovedly fotky. Příště.
Tedy odjezd z kempu v 9:40. Ani se neptal, kam jedeme, hlavně že nesedíme doma… Na parkoviště pod Kokoříkem jsme dorazili v 10:00.
„Ale tady už jsme byli, mamčo,“ řekl malinko zklamaně.
„Nic se neboj, Kolombo a přezouvej se,“ podávala jsem mu kecky. Na radu pána z kempu jsem nechala auto stát tady, za 50 korun je hlídané celý den. A my nevíme, kdy se vrátíme.
„A kam vlastně jdeme?“ zeptal se.
„Támhle,“ ukázala jsem. „Po tý cestě a tam se napojíme.“
„A kam potom?“
„Na Pokličky, zlato.“
„Na pokličky? Jako od hrnce?“ zazubil se.
„Mšenské Pokličky, můj milý,“ poučila jsem ho „jsou až 12 m vysoké pískovcové útvary, které vypadají jako přerostlé houby.“
„Fakt jo? Tak pojď, ať tam jsme,“ vzal mě za ruku. „A může se tam i lízt?“
„Já myslím že určitě.“ ONdra si poskočil a vyšlápli jsme. Na rozcestí nám ukazatel říkal, že na Pokličky – rozcestí je to 2 kilometry po červené. Šli jsme lesem podél řeky, viděli kemp na druhém břehu, minuli jsme chaloupky jako z pohádky až jsme přišli a rozcestí. Na cedulce stálo POKLIČKY. Sláva! Tady nám další směrovka ukazovala nahoru půl kilometru. Nevím, jestli to bylo opravdu nula celá pět kilometru, ale odspodu až nahoru to bylo přesně slovy třistatřicet schodů, které ONdra skoro vyběhl a já vyfuněla. Když jsme stanuli na posledním, objevili jsme je. Pokličky.

Opravdu vypadají jako přerostlé houby.
„Tak a teď na tu žábu,“ řekl ONdra bez sebemenšího zaváhání.
„Počkej, ještě ses ani pořádně nepodíval a už bys hnal dál?“ podivila jsem se. Kde bere tu energii? Tak si sedl na kořeny a že si posvačí. Za pár minut přišli nějací lidé, které jsme pak potkali ještě jednou. Bylo to legrační. Docela jsme se tomu zasmáli. Hlavně proto, že jsme šli opačným směrem a po cestě se někde na okruhu střetli. Takže povinná mysli tyčinka a pořádně napít a prý po 2kilometrech po modré bude ta Obří hlava a žába. Byly. Cesta byla nádherná. Skály porostlé mechem, vonělo to po houbách, ale po houbách ani stopy. U každé skály ONdra ožil a snažil se být horolezcem. Tak jsme byli vždycky na chvíli horolezci…

Nesmím zapomenout dodat, že se mi po cestě k žábě urvalo ucho u batohu. Nějak jsem to zašmodrchala, takže to bude, myslím, držet ještě několik dalších let. Obří hlava a žába sice nebyly tak dobře čitelné jako jiné skalní útvary, ale nám se moc líbily.

Odtud jen 0,3 kilometru po žluté stezce pro nás byla opravdu brnkačka a stanuli jsme pod nejobtížnější horolezeckou skálou na Mšensku – Faraonem.

S jeho výslovností byl ONdra trochu na štíru, ale po dalších dvou kilometrech ho vyslovoval bez chyby.
Od Faraona šupem dolů po zelené půl kiláčku do Náckovy rokle. A byla to cesta vskutku zapeklitá. Popadané stromy jsme přelejzali jako srnky,

ale pak jsme se napojili na modrou a bylo dobře. Tiše jsme minuli odbočku k rokli Apatyka, která byla od Náckovy kilometr. Apatyka je roklina s výskytem léčivých bylin v chladném celoročním mikroklimatu, to znamená, že je tu klima jako na horách. Odtud už je to jenom 1,5 kiláku na rozcestí Pokličky, odkud jsme vyšli. Skály kolem byly nádherné,

povídali jsme si celou cestu o všem možném, převážně o mém dětství. ONdra to musí znát všechno nazpaměť. Po cestě jsme potkali traktor, jak stahuje dřevo na rozcestí. Tam si ONdra sedl do velkého kořeniště stromu a posvačil.

Sledoval dřevorubce jak měří a řežou kmeny a byl tím tak zaujatý, že si nevšiml, jak je sluníčko vysoko. Ty dva kiláky k autu půjdeme v pěkném parnu. Tam mezi skalami se to ztratilo, ale teď nás čeká otevřená louka a pak cesta podél lesa… Copak parno, to mě ani tak netrápilo jako znovu a znovu pokládané otázky typu „Jak to teda bylo s tvými hračkami? A co pejsek Filípek? A co kokršpaněla Lejdy? A co teta Jana když byla malá?…“ Hra na vyprávěnou ho vůbec neomrzela, naopak. Vracel se dokola ke včerejšímu vyprávění a dělal, jako by ho slyšel prvně. A moje vzpomínky se zase roztočily: jak jsme měli ptáčky, morčata nebo křečky nebo co to bylo, rybičky … Jsem vypovídaná na roky dopředu. A to zdaleka nejedeme domů. Ale bylo mi s ním hezky, poslouchal mě a smál se, bezstarostný, zvědavý chlapec.
K autu jsme se doslova doploužili, napočítali zhruba deset kiláčků a ONdra zmlknul. Sláva! Ale byl to jen pouhý nádech. Pak pokračoval celou cestu zpět. Jen v obci Strážnice se umírnil, neb jsme zastavili u samoobsluhy. K našemu velkému potěšení vylo otevřená. Slečna prodavačka byla vietnamské národnosti, česky moc nerozuměla a nemluvila vůbec, ale pečivo měla čerstvé a ceny velmi slušné. Nakoupili jsme nejnutnější a pokračovali v jízdě. Když jsme dorazili do kempu, bylo půl třetí a kiosek měl zavřeno. Tedy následoval rychlý přesun do zájezdního hostince, kde vaří do tří.Výborně jsme se najedli a potom následoval odpolední klid. Kdyby si ONdra dokázal lehnout a odpočívat, já byla utahaná jako kotě…. Ale on byl najednou fuč. Jen se mihnul a sdělil mi: „Mamčo, zahrajem si s Dominikem a Lindou člověče.“
„No fajn, to je dobře, že sis našel kamarády,“ řekla jsem popravdě potěšena. Zůstala jsem pod přístřeškem sama a popíjela kávu a za chvilku přišla mladá dívka o dvou francouzských holích.
„Cože tady sedíte tak sama?“ optala se. „Můžu si přisednout? Já se hrozně ráda seznamuju…“ Než jsem stačila říct že samozřejmě, už seděla naproti mně. Byla milá. Strávili jsme spolu skoro půl hodiny nad mapou, kdy mi vyprávěla zajímavosti z okolí a jak pro ni byla nejtěžší ta zelená trasa Náckovou roklí. No to smekám, napadlo mě, když jsem si vzpomněla, jak jsme měli co dělat my dva. Zvedla jsem se a šla se podívat co se děje, že neslyším odnikud Dominikův zoufalý pláč nebo žalování, že ONdra někoho pošťuchuje. Kluci kopali poklad. Fajn, tak ONdra zblbnul další oběť. Ale ať, když si neubližujou, neperou se a neohrožujou nikoho jiného, proč ne. Ve čtvrt na osm jsem ho jen stěží hnala do sprchy. A dneska byla opravdu nutná. Takže hygiena do voňava a po ní přišla dlouho očekávaná věta: „Mamčo, já mám hlad.“ Už jsem se lekla, že už dneska ani nepřijde. ONdra vždycky pod sprchou dobije energii a vyhladoví. Doma je to to samé. Musel být tak vyčerpán celodenní chůzí a pohybem, že spolknul dva celé rohlíky s pažitkovou (!!!) Lučinou, navrch čokoládový rohlíček a že by ještě něco… „Nic,“ řekla jsem rázně. „Jdem hrát ty karty.
„Jopá,“ zaradoval se a už rozdával. Je jsme ale začali hrát, ozvalo se od ohniště brnkání na kytaru. Chvíli jsme se snažili soustředit na sedmy a esa, ale pak jsme se zvedli a šli si přisednout. Děvčata z chatky hrála pěkně, dokonce i to, co jsme znali, takže jsme si i zazpívali a v půl desáté se s přáním krásné noci odporoučeli. Než jsem si stačila dojít vyčistit zuby, měl ONdra rozdáno a že Mamčo, dáme si ještě karty. Baterka svítila o sto šest, dali jsme tři hry, při kterých mě ONdra bez pardónu porazil. Zhasnout, do pytle a spát. Dnes to bylo až v deset, ale nám to neva, když jsou ty prázdniny. Jo a počasí? Bylo tak akorát na výšlap a odpoledne už horko, ale to jsem říkala.

Najeto 28 kilometrů
Našlapáno skoro 12 kilometrů. Šikovnej kluk!

V půl sedmé budíček. ONdra v noci zase pochodoval ve stanu
i se spacákem. V půl třetí jsem ho vedle sebe nenašla a po chvíli hledání jsem ho objevila v rohu schouleného do klubíčka pod spacákem. Jestli ono to nebude tím, že to máme trošku z kopce…
Ve čtvrt na osm jsme byli po snídani,

já jsem si dala rychlou sprchu a ONdra intenzivně kreslil až do devíti, takže teplou nestihl. Čuně. Nebe, zpočátku zatažené, se rozjasnilo a čekal nás tedy krásný den.
Vyrazili jsme před desátou. Pěšourem po modré k autobusové zastávce a podél rušné silnice až na rozcestí. Cedulka říkala že na Čertovy hlavy je to 0,5 kilometru. To sice jo, ale do takového stoupáku…. Co se pořád divíš, holka, kopce jsou tu všude kolem. Ovšem podívaná

stála opravdu za to. Mladík prolezl skály skrz na skrz a okusil i trochu strachu, když jsem se vydala kolem skály jinou cestou, prostě z druhé strany. ON mě najednou neviděl a volal: „Maminko, mami, kde jsi?“ a dokonce plakal. Když mě za pár vteřin uviděl, tak místo radostného objetí přišla oznamovací věta s otazníkem na konci: „Zlobím se na tebe, víš že jsem měl fakt strach?“ Nepovídej, že by? Zasmála jsem se a u srdíčka mě to hřálo. Lákalo mě vydat se na okruh dlouhý 12,5 kilometru a obejít všechny skalní útvary v okolí, ale měli jsme sandály a terén byl opravdu spíš na pohorky. Tak jsme se rozhodli, že dojdem ještě na Klácelku, což mělo být podle směrovky celý jeden kilometr. Nuda, málo. Ale aspoň něco.
Takže zase dolů z toho kopce na rozcestí a pak ještě do většího a do ještě většího kopce, až jsme tam došli. Kořeny a písek na sandály opravdu nejsou, ale to pokoukání…. ONdrovi se nechtělo vracet zpátky, Klácelka je opravdu krásná. Taková jako jeskyňka a vytesaní rytíři a král…

Po dlouhém přemlouvání se dal zlákat na smažák a že teda půjdem. Takže když jsme dorazili do kempu, dal si ONdra za odměnu zmíněnou pochoutku a já klobásu. A malý od cesty a nanuka a nanuka. Polední siestu zakončila partička prší.

Bylo pod mrakem, pak i trochu skráplo. Ale kafíčko u stanu to neohrozilo. Docela mě bolela lýtka, ale ONdra byl v pohodičce.
„Mamčo, zítra půjdem radši někam pěšky, viď? Než autem,“ ušklíbnul se. No tak dobře. Rozbalila jsem mapu a promýšlela trasu pro zítřejší „procházku“. Kdoví, třeba dojde na ten okruh 12,5 kilometru….
Jenže po odpočinku nám otrnulo, takže jsme se po třetí, spíš ve čtyři, vydali zase na špacír. Kilák to bylo do vsi a zpět a pak z rozcestí po žluté k dalším skalním útvarům. Směrovka říkala: Harfenice 1,5 kilometru a Had dalšího půl kiláku. Pohoda! Vyrazili jsme kolem domů vysokou trávou, do kopce a pak už byla jen rovina. Dlouhá, předlouhá. Les byl o poznání hezčí než ten dopolední, za silnicí na druhé straně, ale nevím proč, měla jsem divný pocit. Sami, v úplně cizím lese, nikde ani živáčka. Ještě že ONdra nechtěl vyprávět o příšerách. Dramatický moment přišel ve chvíli, kdy jsme na zemi našli dvě asi 30 centimetrů dlouhé kosti. Ó jé.
„Mamčo,“ (teď mi tak začal zničehonic říkat, nevím proč…) „Co kdyby na nás vybafl z křoví…,“ zamyslel se a vykřikl „vlk.“ Přejel mi mráz po zádech při představě obyčejného psa. A tak následovala přednáška o nebezpečí cizích zvířat, kterým jde od huby pěna a snažila jsem se při tom zaplašit pocit, že nás neustále někdo sleduje. Od vztekliny jsme zvolna přešli ke klíšťatům a ONdra mi za chvíli povídá: „No podivej se, jsem samý klíště.“ Po rychlém ohledání postižených míst jsem ho ujistila, že může být v klidu. „Prostě jsi poštípanej od komárů. To je v pohodě, to zmizí. Nenamazali jsme se…“
„Tys mě nenamazala…“ Měl pravdu. To se prostě stane.
Cesta nám uběhla fajn, ovšem já jsem pusu nezavřela, protože synka už ráno popadla touha slyšet všechno o mém dětství. Takže jsme probrali úplně všechno. Moje hračky, jak jsem si hrála, moje prázdniny, prostě všecičko na co jsem si jen vzpomněla. A nejhorší na tom bylo, že pořád neměl dost. Začala jsem propadat panice, že si budu muset začít vymýšlet, když v tom se před námi ukázal nádherný výjev, nazvaný Harfenice.

ONdra byl jak u vytržení. Tentokrát jsme měli oba kecky, takže nic nebránilo lézt vzhůru po skalách. A když lézt tak samozřejmě oba.

„Teda, která mamka by se mnou takhle lezla nahoru,“ řekl uznale, když jsem se jako raněný kamzík vydrápala na vršek skály.

Nečekal na reakci a mířil ještě výš.
„A stop!“ vykřikla jsem. „To ne. Budeš se držet u mě, je to nebezpečný, podívej jak je to hladký.“ Když jsem si představila že stačí jeden chybný krok….
„Ale když tady je to tak hezký,“ řekl napůl smutně, napůl uraženě.
„Právě proto, že toho hezkého máme před sebou ještě spoustu. Měj rozum a pojď dolů.“ Slezli jsme opatrně dolů na cestu a pokračovali k Hadovi. A ten ONdru naprosto uchvátil.

Však jsme se tady taky pěkně zdrželi. A zase jsme lezli…. Opatrně, ale lezli. Když jsme se dosyta vyskotačili, obrátili jsme kroky svoje zpět. A přišla chvíle, které jsem se obávala: „Mamčo, vyprávěj mi zase o těch tvých hračkách jo? Prosím,“ sepnul ručičky v prosebném gestu. A mě vám najednou začaly naskakovat vzpomínky. Vybavila jsem si hračky, které jsem měla, když mi bylo míň než ONdrovi teď. Vzpomněla jsem si na loutkové divadlo a pračku a šicí stroj a pokojíček s panenkami a spoustu jiných hraček, kterých bylo ale suma sumárum stejně mnohemkrát míň než mají děti dneska.
„To mi neříkej, žes měla tak málo hraček,“ zamračil se. A pak o tom dlouho přemýšlel a vůbec mu nešlo do hlavy, jak jsem si s tím málem mohla vystačit. Pak se na mě podíval a já čekala, co zas moudrého pronese. Řekl mi pevným a jistým hlasem: „Už mám fakticky hlad.“ Nahlas jsem si oddychla. Přidali jsme do kroku, zpáteční cesta se zdá vždycky kratší, a v půl sedmé začal ONdra chystat večeři.

Šup s tím do kotlíku a míchat a míchat. Báječné těstoviny se sýrovou omáčkou jsme doplnili buřtem a před sedmou se slavnostně zasedlo na kempinkové židličky. Holt kdo umí, umí. Vitana nás zase zachránila. Nádobí jsem umyla já a bylo nám božsky.
Po večeři jsem zavelela osprchovat a zatímco já stála frontu na holčičí, ONdra se dosytnosti vybahnil na klučičí. Už je to prostě velkej kluk, už se obstará sám. Jakoby mu sprcha dala novou energii, začal se chovat podivně. Já to přisuzuju spíš velké únavě, protože se mu to tak prostě stává. Ale když začal dorážet na ostatní obyvatele kempu, došla jsem k názoru, že než nastane nějaký malér, bude lepší jít do hajan. Trochu jsem ho musela pobízet a pak dokonce zatrhnout prší a tak mu nezbylo nic jiného, než zalézt do spacáku Během pěti minut usnul. Lépe řečeno lehl a mezi dobrou a noc už chrápal. Nahlas.
V noci (bylo půl páté ráno, ale pro nás hluboká noc) se rozpršelo až nás to vzbudilo. ONdru spíš vzbudilo čůrání a když lezl ven, zakopl, šmudla, o šňůru od stanu a malinko pobořil předsíňku. Zasakroval kdo to tam dal a že má mokrý záda, ale zalezl zpátky a vydržel spát do půl osmé. Když jsem slyšela jak bije voda do stanu, vzpomněla jsem si, že máme na šňůře osušky. Ty budou ráno turch, no teď už tam nepoletím. A světe div se, ráno byly jen vlhké, těch několik málo větví, pod které jsem včera napnula šňůru, je uchránilo. Takže velké sušení se nekonalo. Usnula jsem bez ohledu na osušky, otlačená, nevěda zda si lehnout na levý či pravý bok. Spánek mě zastihnul v poloze na břiše a bylo mi docela pohodlně. Někde v dáli jsem vnímala bolavá lýtka, ale to se rozchodí.

Dnes tedy 12 kilometrů pěšmo!

ONdra se vzbudil v půl šesté a dožadoval se vstávání. Pod pohrůžkoubaci baci se uraženě otočil a vydržel chrnět do sedmi. A hned že půjdeme hrát prší. Karbaník jeden. Přešla jsem jeho poznámku že se mnou neka, když nejdem, mlčením a vykulili jsme se ven. Po ranní hygieně jsem zažehla dva propanbutanové hořáky a uvařila slavnostní snídani: kakao a kafíčko 2v1 z pytlíčku. Jen ten můj hrneček s medvídkem mi tu chyběl. Rohlík a chleba se sýrem nám daly pocit luxusní snídaně a po ní následovala nezbytná a pravidelná otázka: „Mamčo, můžu lízátko?“ Po odpovědi „Ne, až dojíš rohlík,“ zalezl rezignovaně do stanu a vyprávěl medvídkovi něco o nespravedlnosti k malým dětem, hlavně klukům. Kdesi nad námi se začalo klubat sluníčko. Asi vyslyšelo naše prosby a došlo mu, že by nebylo dobré, aby nám při výletu na Kokořín pršelo.
Takže nakonec nepršelo.Vyrazili jsme v 9:45. Směrovka v Liběchově, což je asi 2km, nás poslala doleva a říkala KOKOŘÍN 10. Krajina nádherná, sluníčko nad námi, prostě parádička. Kokořín jsme našli hravě, velké plány máme v hlavě. Za cedulí s koncem vesnice jsme začali sjíždět klikatými serpentinami prudce dolů jen proto, abychom za pár minut lezli do toho kopce zase nahoru. Pán na parkovišti nám poradil ať jdeme zkratkou. Po zhruba 200 metrech doprava a po schodech nahoru. Schody tu byly, ale asi 40 cm vysoké, takže cesta byla kratší, zato však méně pohodlná.

Řekla bych velmi obtížná. Nám to ale nevadí, nám to ale nevadí … Nevím dodnes, čemu se ONdra celou cestu nahoru smál. Z podhradí jsme šli už jen kousek na dřevěný padací most. Zatímco ostatní lidé šli spořádaně, sice přes velké kořeny, ale po vyšlapané cestě, ONdra se vydal po hladkých balvanech přímo nahoru.

Byl tam dřív, ale pěkně se u toho nadřel. Dobře mu tak, aspoň se unaví. Když jsem to tak sledovala, většina dětí lezla tamtudy. Co je na obtížnosti trasy tak fascinuje zřejmě nikdy nepochopím.
Přišli jsme akorát včas, abychom stihli prohlídku v 10:45. Nákup suvenýrů, vstupenek a pohledů nás vyšel na rovné tři stovky. Přišel mladý průvodce bez výrazu. Bral to jako rutinu, ale vykládal pěkně. Dozvěděli jsme se, že hrad byl postaven na pískovcové skále v 1. polovině 14. století. Od 17. století začal pustnout a v 19. století byl malíři znázorňován jako romantická zřícenina. Do dnešní podoby byl zrekonstruován v letech 1911 až 1918 panem Špačkem. 38 metrů vysoká věž slouží jako vyhlídka. Hradní studna, která sloužila hlavně hradnímu pivovaru, je zčásti zasypána…. S ohledem na děti nebyla prohlídka zbytečně dlouhá a hlavně jsme mu všichni pěkně rozuměli. Vytáhl nás do třetího patra ve věži, pak zase dolů a potom nás vypustil na hradby. Hrad se nám moc líbil.

Prošli jsme i sklepení s výstavou fotografií. Ještě jsem se chtěla podívat do vysoké věže, ale ONdra měl strach, protože schody byly dřevěné a bylo skrz ně vidět až dolů.

Nevadí, chápu ho. Takže jsme se pod hradem občerstvili a pomalu scházeli k autu.
Při zpáteční cestě jsem zahlédla směrovku s upoutávkou na Roubenku, vydala jsem se tím směrem, ale po několika kilometrech, když jsme potkali další, všimla jsem si, že jsou tam jen souřadnice, nikoli kilometry. A my, favoriťáci bez té malé krabičky na přístrojové desce, která občas mluví i česky, jsme nechtěli riskovat příliš velkou zajížďku. Takže jsem po úsudku, že takový ukazatel je nám, prakticky vzato, úplně k ničemu, odbočila raději směrem na Želízy z druhé strany. Projeli jsme tři vesnice a v žádné jsme neobjevili ani miniaturní obchůdek. Zato jsme však minuli sochu svatého Kryštofa, patrona všech motoristů, kterému lidé pořád nosí čerstvé květiny. Než jsme na to stačila ONdru upozornit, byli jsme pryč. Nevadí, řeknu mu to dodatečně.
V kempu jsme se pak jen otočili a mazali do hospůdky na oběd, protože nám opravdu vyhládlo. Porce holandského řízku s bramborovou kaší byla obrovská, vskutku domácí a s hromadou čerstvé zeleniny a za celých 65,- korun. Podobně na tom byl i bramborový knedlík se špěnátem a masem.

Škoda, že nebylo počasí na koupání a koupaliště bylo zavřené. Přecpaní jsme se doploužili do kempu a tam si zahráli karty. V půl čtvrté přijeli hosti: sestra s manželem a prckem. Prostě Stojanovi. A přivezli banjo. Kiosek měl ještě zavřeno, na oheň a buřty bylo brzy a žízeň veliká. Takže když se Stojan junior vyhajal, šli jsme znovu do hospůdky. Pivko, pivko, pivko, ledový čaj a kopa (pro nezasvěcené křupky ) a po cestě zpátky jsme zmokli. Nám to ale co? Sedli jsme si pod přístřešek, který byl pro deštivé počasí jako stvořený a klábosili. Kluci si malovali

a chvíli po půl šesté nám otevřeli kiosek. Pak jsme rozdělali oheň,

opekli buřty ze Žabky, vyžebrali hořčici v kiosku, poté následoval odchod ke stanu

a malá hudební vložka. Sladili jsme banjo s kytarou a dali se do brnkání. Po třech písničkách se vyvalili na terasy chatek místní spoluobčané, s kafíčky a jinými nápoji se pohodlně usadili. Když se však po písni Co se dál bude dít ničeho dalšího nedočkali, neb švára sbalil fidlátka a že jedou domů, zklamaně se rozešli. Ještě dlouho potom, co jsme zamávali koncovým světlům jejich stříbrné Oktávky, jsem registrovala špehy z okolí, kteří chodili obhlížet, zda se neděje ještě něco hudebního. Nedělo se vůbec nic. Pochopili a nadobro odešli. ONdra, znaven po celém dnu, se pustil, jako tradičně, do zlobení. Nevím proč, ale ON to tak má. Čím víc je unaven, tím víc zlobí. Takže to byl pokyn k rychlému odvelení do spacáku. Než jsem se dostala k pohádce, spal.

Bylo deset, tak co. Doma takhle nepřetahuje, ale když jsou ty prázdniny, občasná výjimka se povoluje.
Když jsem si promítala posledních pár hodin, konstatovala jsem, že staršímu manželskému páru, který si postavil stan opodál se postaral o slušnou estrádu a že baterku jsme vlastně ani jednou nepotřebovali. Dnes jsme najeli 23 kilometrů a ušli asi 3. Tak co nás čeká zítra?

Z domova jsme vyrazili v 9:15, zastavili se v Žabce za babičkou a nakoupit ještě pár drobností a
pak už frčeli k naplánovanému cíli. Trasa zněla: Velké Přílepy, Kralupy nad Vltavou, Velvary, Mělník, Želízy. Cesta proběhla bez komplikací, podle mapy jsem trefila výborně, ještě jsme natankovali v Mělníku a do kempu jsme dorazili v 10:40. Najeto 52km.

Stanoviště i pan správce nás přivítali s otevřenou náručí. Zaplatili jsme ubytování do pátku, celkem 730,- Kč a běželi ke kiosku dát si pivo a Kofolu. Osvěženi a plni síly jsme s ONdrou otevřeli auto a jali se valit ven všechna zavazadla, která se nám podařilo nacpat do Favorita. Nejdřív stan, ten jsme měl i postavený za 15 minut,

jsme prostě čím dálím lepší . A potom ten zbytek.
V té době byli opodál ve stanu dva mladí Holanďané, ale za dvě hodiny se sbalili a odjeli. Když jsme se zabydleli,

šlo se na průzkum okolí. Zhruba 200 metrů od kempu je koupaliště. Mrkli jsme do jídelního lístku, hm, dobrý, a pokračovali dál do vsi. Obec Želízy nám kromě trafiky s otevírací dobou 7:00 až 12:00 a pak 14:30 až 17:00 a Zájezdního hostince nenabídla ale vůbec nic. A jelikož bylo půl jedné, nebe bez mraků a žízeň veliká, nezbylo nic jiného, než zajít do hostince na zahrádku na Kofolu a malé od cesty.

Jak jsme si to rozdělili, nechť si laskavý čtenář uhádne sám. Velmi, ale opravdu velmi pomalou chůzí jsme se ploužili zničeni vedrem zpět ke kempu. A ozval se hlad. Takže jsme to zapíchli na koupališti (které patří stejnému majiteli jako kemp) a tam poobědvali. Porce velká, cena příznivá a personál přátelský, ochotný a přívětivý. Moc času neuteklo a do půl třetí času dost. Tak jsme šli do stanu, zahráli si prší a človrdo a zvolna (kam spěchat, máme dovolenou) se šourali na obhlídku sortimentu místní trafiky. Základní potraviny, tedy kromě pečiva, a noviny. S tím si nějak vystačíme, snad bude někde poblíž obchod. Cestou do kempu zastávka na koupališti, kafe, nanuk a na základnu.
A co se nestalo: přijela babička s dědou a přivezli nám vařič. Nějak jsem se ve zmatku, když jsem vybírala kam pojedeme, pominula fakt, že tu není kuchyňka. A mít vařič znamenalo, že k večeři byla výtečná houbová polívka z pytlíku.

ONdra baštil z ešusu až měl boule za ušima a vůbec netušil, že jeho věta: „Děkuju, byla výborná“ patřila vlastně Vitaně.

Tiše jsem pokývala hlavou a o té malé mystifikaci pomlčela. Po večeři jsme zašli ke kiosku, zahráli si Černého Petra a potom přišla krátká sportovní chvíle s líným tenisem. A pak přišla sedmá, čili hlídat dveře od umývárny, až se uvolní, abychom stihli teplou sprchu. Kdo to nestihne mezi 19:00 až 21:00, musí doufat, že se mu poštěstí ráno mezi 7:00 až 9:00. Kdo propásne i to, je prostě čuně. Sprcha nás osvěžila a zašli jsme ještě jednou ke kiosku, kde jsme koupili mapu Kokořínska. Při rozjímání nad ní a plánování zítřejšího výletu se stalo co? Začalo pršet .
Mastili jsme prší až do úplné tmy, což bylo asi kolem deváté.

V půl desáté ONdra usnul spravedlivým spánkem a já asi hned po něm. Zima nám nebyla, jen to malinko tlačilo. Ale to čundrákovi přeci vůbec nevadí. V noci mě vzbudilo bubnování kapek na stan. To nám to pěkně začíná. Jestli nás to vyšplouchne, bude to pěkná mela. Pak se déšť utišil, ale kolem páté to zmáčklo znovu. Avšak noc jsme přečkali v suchu a teple.