Šťastná Qenda » Něco pro děti

Další kaše

Qenda — Fri, 09 Nov 2007 12:47:00 +0000

pro ONdru

a pořád ta klupicová

„Maminko, uděláš

Qenda — Fri, 04 May 2007 07:48:00 +0000

mi, prosím, kaši? Víš, tu klupicovou…“A tak dělám klupicovou kaši:

Jindy je to s autobusem, s vlakem, sluníčko ani kytičky ho nebaví…
Proč asi ?

Foto: maminka Qenda 20.4.2007

„Babičko,

Qenda — Fri, 24 Nov 2006 07:38:00 +0000

já bych prosila koupitto ovoce, co má kuži jako pes,“ řekla malá holčička v obchodě přede mnou starší dámě. A babička už věděla, že její beruška má rada …kiwi.

RANNÍ

Qenda — Mon, 13 Nov 2006 08:42:00 +0000

Vstávej moje zlatíčko!Dřív než vyjde sluníčko,
nežli bude světlo venku,
podívej se na maminku.
Než natáhneš podkolenky
udělám ti palačinky…

Kdo to křičí ?

Qenda — Tue, 07 Nov 2006 07:39:00 +0000

Kdo to kňourá ?Copak se to ozývá ?

Mamka křikla na kocoura,
že děťátko kolíbá

Hajej, spinkej, drobku malý,
potřebuješ jíst a spát.
Ať jsi čilý, plný síly
až si budeš s mamkou hrát

Sluníčko Ti tváře hřeje,
ptáčci lákají Tě ven.
Kdo Tě vidí, ten Ti přeje
ať máš krásný každý den!

CO DĚLAJÍ ?

Qenda — Fri, 20 Oct 2006 07:27:00 +0000

Největší skokan

je ten hnědý klokan.

A do písku nos

strká velký pštros.

Tři veselí netopýři

pozorují z výšky chmýří.

Na stromě se pověsili,
aby smíchem nerušili.

Marně jsem si lámala hlavu

Qenda — Wed, 20 Sep 2006 11:11:00 +0000

s tím, jak pokračuje moje oblíbená bánička… A pak jsem ji našla.Vzpomínáte si na ni?

POHÁDKA O JULIÁNĚ

Qenda — Fri, 16 Jun 2006 12:32:00 +0000

Víte, jak to bylo s Juliánou? Nevíte? Tak poslouchejte: Juliána byla dcera bohatého pána z Okoře. Tatínek se pyšnil, že má takovou dceru – Hezkou, chytrou a pracovitou. Udělal by všechno co jí na očích viděl. A proto, že myslel jen na její dobro, rozhodl se, že jí najde ženicha, který by jí byl hoden. Ale jak už to chodí, lásce se nedá poroučet a tak ani u Juliány na sebe nenechala dlouho čekat. Na tom, že se zamilovala by nebylo nic zlého, vždyť už měla na vdávání věk. Byla to sličná dívka s krásnými dlouhými vlasy a nejeden mládenec z Okoře, na hradě i v podhradí se za ní otočil. Co by dali za to, aby jim Juliána věnovala alespoň jeden jediný pohled. Ale kdepak, ta měla oči jen pro jednoho. Jmenoval se Janek a bydlel v malém domečku pod hradem. Celý den pracoval na svém políčku a měl se co otáčet, aby se uživil. Juliána za ním potají chodila, smáli se spolu a zpívali si a bylo jim dobře. Slíbili si svoje srdce a nikdo jiný pro ně neexistoval. Jediné, čeho se ale opravdu báli, byl Juliánin otec. Ten nechtěl ani slovem slyšet o tom, že by si jeho jediná dcera vzala muže neurozeného, jen obyčejného kluka z umouněné chaloupky, který neměl ani zlata ani drahých kamenů.
„Takového si moje dcera nikdy za muže nevezme!“ bouchl pěstí do stolu. A už měl i plán jak to zaonačit. Usmál se pod vousy.
„Janku, Janku, víš co se stalo?“ přiběhla jednou Juliána celá uplakaná do chaloupky. „Tatínek mě chce provdat za jednoho z hradních pánů.“ Plakala a nebyla k utišení.
„Neplač, moje krásná vílo,“ pohladil ji Janek. „Udělám všechno na světě, abych tvého otce přesvědčil, že moje láska k tobě je opravdová a úmysly čisté a že nikoho na světě nemiluji jako tebe.“ A na důkaz svých slov pohrozil pěstí.
„Janku, silou nic nezmůžeš. Když si můj otec jednou vezme něco do hlavy, není na světě nic, co by mu v tom zabránilo. Usedavě plakala a její slzy neměly konce.
„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se Janek a neuměl si představit, že by mu jeho milou odvedl někdo jiný. Juliána se na něj podívala přesmutnýma očima.
„Jediná cesta, Janku, je, že spolu utečeme.“ Janek sice zprvu moc nesouhlasil, protože utíkat se nedá do nekonečna, ale tak moc Juliánu miloval, že by radši nežil, než aby byl bez ní.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Jistě to máš rozmyšlené. V tomhle jsi jistě po otci, když si vezmeš něco do hlavy není nic, co by tě zastavilo.“ Vymysleli spolu plán a Juliána utíkala domů, kde na ni čekali maminka a tatínek a hned jí oznamovali tu radostnou novinu, že nazítří přijede ženich, urozený pán, aby se představil a domluvily se svatební podrobnosti.
Juliána si vše vyposlechla, potom zívla a omluvila se, že je velmi unavená a musí se jít na ten slavnostní den pořádně vyspat. Utíkala do svého pokoje a zamkla za sebou těžké dubové dveře. Rychle si sbalila do ranečku pár důležitých věcí a lehla si. Když ponocný konečně odhoukal půlnoc, vzala uzlíček a potichounku se vykradla ven zadním vchodem pro služebnictvo. Měsíc na nebi svítil jako veliký bílý míč, občas zahoukala sova nebo sýček a z dálky se ozvalo zavytí vlka. Juliána se otřásla strachem. Sama by se do takové tmy nikdy nevydala, ale s Jankem po boku se nebála ničeho. Na rozcestí už to byl jenom kousek. Když tam dorazila, Janek už na ni čekal.
„ Kudy se vydáme, Janku ?“
„Myslím, že bychom měli jít na sever,“ řekl Janek rázně a popadl dívku za ruku. „Musíme pospíchat ať jsme co nejdál odtud, aby nás náhodou někdo nepotkal a nesnažil se nám zabránit.“ Dali se do běhu.
„Počkej ještě, Janku,“ Juliána vytáhla z ranečku zlaté korále, které jí dala maminka. „Dám si je raději na krk, z ranečku bych je mohla vytrousit.“ Jak řekla, tak udělala a za chvíli už pokračovali dál. Byla tma a jen měsíc na nebi jim jako velké oko svítil na cestu. Ještě že znali celý les nazpaměť. Co se sem nachodili, už jako děti prolezli každé křoví…
„Musíme se dostat tamhle na ten kopec,“ ukázal Janek někam do tmy. „Pak už nás hned tak nechytí.“ Jenže to byla ještě pěkná dálka. Běželi jak o závod, ale pomalu jim síly ubývaly a tak z běhu byla zanedlouho rychlá chůze.
„ Nemůžeme si chvilku odpočinout?“ zeptala se udýchaná Juliána. „Jen si na malou chvilenku sedneme, třeba támhle, u toho háječku.“ Ukázala na stín několika stromů.
„Dobře, načerpáme sílu, protože před sebou máme cestu přes černou rokli,“ přisvědčil Janek. Za pár okamžiků seděli na mezi a baštili jablíčka, která Janek odněkud vykouzlil. Všude bylo takové ticho, jen sem tam zaslechli hlas nějakého zvířete. Kdoví, možná to byl vlk nebo medvěd.
„Musíme pokračovat, moc času nemáme, a za chvíli začne svítat,“ zvedli se a pospíchali směrem, kde tušili černou rokli. Věděli, že je široká a hluboká a bude velmi obtížné ji překonat. Ale jiná cesta nebyla a tak museli statečně přistoupit i k tomuto úkolu. Seběhli malý kopeček. Chvíli se brodili vysokou travou a zanedlouho stáli na okraji rokle.
„Hlavně musíme být opatrní abychom si neublížili,“ strachovala se Juliána. „Kdo by nám pomohl, není tu živé duše. Janku, řekni, jak to uděláme?“ Na dlouhé přemýšlení ale nebyl čas a tak než Janek stačil odpovědět, vykasala sukni, zastrčila si za pas svůj raneček a pomalu lezla dolů za Jankem.
„Uf,“ oddychli si oba, když byli dole. „Tak to bychom měli,“ Juliána byla tak ráda že mají tak těžkou cestu za sebou, že se nad svojí statečností rozesmála.
„Jenže to není všechno,“ připomněl jí Janek. „Vzpomeň si na tu jeskyni tam za kopcem. Jako děti jsme se tam schovávali, pamatuješ? A tys tam nikdy nechtěla, protože jsi se bála.“
„To máš pravdu, Janku,“ Juliána se zamračila. „Ale nemáme jinou možnost kudy jít. Musíme do té jeskyně. Ale je to ještě daleko,“ utěšovala se. Samou radostí si začala zpívat.
Cesta jim rychle ubíhala. Nevěděli sice jak dlouho jdou, ale na obzoru viděli, že svítání přijde každým okamžikem. Rychleji jít nemohli, protože síla jim docházela. Věděli, že na odpočinek není čas, protože s prvními slunečními paprsky jistě vyrazí družina Juliánina otce, aby ji našla a přivedla zpět domů. A otec jim jistě slíbil štědrou odměnu.
„Jistě půjdou touhle cestou a budou hledat naše stopy,“ řekla Juliána. „Přemýšlím jak je zmást. Ale jiná cesta tu není.“
„Ale je,“ pokýval hlavou Janek. „Řekla mi o ní kdysi moje kmotřička. A taky řekla, ať to nikomu neříkám, a použiju jí jen tehdy, bude-li k tomu opravdu vážný důvod. Je to někde tady, pojď,“ táhl Juliánu za ruku. Zatáhl ji do mlází a Juliána byl úplně vedle. Tak o téhle pěšince neměla ani ponětí. Spoléhala na Janka. Vlekl ji za sebou, že mu sotva stačila. Už abychom byli v bezpečí, říkala si. Nohy ji bolely a byla unavená. Přišli na úzkou pěšinku, kde museli jít za sebou. První šel Janek a Juliána poskakovala za ním. Jak pospíchala, zakopla a upadla. A pak se jí přetrhly korále a rozsypaly se všude po zemi. Honem klekla na kolena a začala sbírat.
„Počkej, pomůžu ti,“ přispěchal Janek. „Nemůžeme je tady nechat, mohly by nás prozradit.“
„Vím kolik jich bylo,“ řekla a začala je počítat. „ Jsou všechny, můžeme jít dál.“
Rozsypané korále je zdržely jen na chvilku a za pár okamžiků je přivítaly sluneční paprsky. Ale už byli dostatečně daleko od Okoře a věděli, že mají velký náskok. V okamžiku, kdy si chtěli malinko odpočinout, za sebou uslyšeli dusot kopyt. Tak tak že se stihli schovat do křoví. Poznali, že je to jeden bandy lotrů, co tu slídí po kraji a okrádají chudé lidi.
„Janku, možná se budeme muset rozdělit. Jestli si nás všimne, měli bychom ho nějak odlákat a když budeme každý sám, můžeme ho snadněji ošálit.“ Jezdec projel bez povšimnutí a jim se ulevilo, že je neodhalil. Teď už je to jenom malý kousek k jeskyni. Vylezli z úkrytu a vydali se směrem k vysoké skále, kde byla jeskyně. Jakmile budou uvnitř, mají vyhráno. Sice nevěděli, co je uvnitř a co je čeká na druhé straně, ale ať je to cokoli, budou pořád spolu. Vtom za sebou opět zaslechli dusot. Ohlédli se a jediný pohled stačil, aby poznali, že je zle. Vůbec je nenapadlo, že si na ně počíhá celá banda lupičů.
„Musíme se jim ubránit,“ volal Janek a chystal se k boji. „Vždyť už je to jen kousínek k jeskyni…“ Strhla se obrovská bitka. Házeli po sobě šiškami a koulemi z mechu a nakonec jim Juliána hodila i svůj raneček. Jen aby se jich nějak zbavili. Lupiči se na něj vrhli, čekali, že tam bude něco cenného, ale kromě pár hadříků co si vzala dívka s sebou. tam opravdu nic jiného nebylo. A ty je zachránily. Zloděje zdržely a Janek s Juliánou stihli vběhnout do jeskyně. Ještě zaslechli, jak koně doběhli k jeskyni a jezdci seskákali na zem.

A tady příběh končí. Od té doby je totiž nikdo nespatřil. Ale říká se, že tam, na druhé straně skály, je poklad. Poklad, který chtělo najít a odnést už hodně lidí. Jenže ho mohou objevit jen lidé s dobrým srdcem a dobrými úmysly. A pokud se ti lidé mají k tomu ještě rádi, pak ho jistě najdou. A kdybyste tam někdy měli cestu, pozorně se rozhlížejte kolem a buďte potichu – třeba tam někde potkáte Janka s Juliánou.

( březen 2003 )

POHÁDKA O POSTÝLCE

Qenda — Tue, 14 Mar 2006 08:03:00 +0000

V jednom domečku byl pěkný dětský pokojík. Patřil klukovi s vlasy na ježka a veselýma modrýma očima. Kluk se jmenoval ONdra a byl to šibal s deseti čertíky v těle. Měl ve svém pokojíku spoustu hraček a kostiček, pastelky a taky stolek na malování, byl tady rád a bylo mu tady dobře.Chodil do školky a tam se mu taky moc líbilo, děti i paní učitelky ho měly rády a vždycky se na něj moc těšily.
Jednou ráno se ONdra vzbudil a nebylo mu dobře. Maminka mu změřila teplotu a řekla: „Tak chlapče, dneska musíš zůstat v posteli.“
„V posteli?“ chlapec vesele vyskočil, vzal peřinku a utíkal do maminčiny postele.
„A tak to ne, hajdy zpátky do svojí postýlky.“
„Ale říkala jsi do postele. A to je ta tvoje, moje je přece postýlka…“ Maminka se jen usmála a musela uznat, že synek má pravdu.
„Tak podívej, každý má svoji postýlku, děti malou a dospělí velkou. A každá postýlka někomu patří. Jak by se to asi té tvojí líbilo, kdyby zůstala prázdná?“ Maminka se dívala na kluka. Ten přemýšlel, podíval se na maminku, na postýlku, podrbal se na hlavě a povídá:
„Maminko, já ale dnes budu stejně spinkat s tebou, ona se postýlka zlobit určitě nebude.“ A vzal peřinku, polštář, slona a šup, už byl v mámině posteli.
„No jak myslíš,“ pokrčila maminka rameny a odešla do kuchyně pro medicínu. ONdra se uvelebil a usnul.
A postýlka? Jakmile viděla, že z ní ONdra odešel, byla moc a moc smutná. Řekla si ale, že počká do zítra. Třeba si to ONdra rozmyslí a umoudří se. Jenže druhý den to bylo úplně stejné. Přišla maminka a povídá:
„Tak hajdy do svojí postýlky, ONdro.“
„Ne, maminko, já nechci. Budu spinkat u tebe.“
„Ale to bude tvoje postýlka tuze smutná, víš co jsme si včera říkali?“ Dívala se přísně
na chlapce, ale ten se zahrabal pod peřinu, že mu koukal jenom nos.
„Nebude smutná, maminko, ona to postýlka určitě sama vydrží.“
„No jak myslíš,“ řekla maminka a odešla do kuchyně. Když se za chvilku vrátila, ONdra už spal a postýlka byla v koutku sama a úplně prázdná. Byla tak smutná a opuštěná, že se rozhodla, že odejde pryč a najde si někde děti, které v ní budou spinkat a budou ji mít rády a nebudou ji nechávat samotnou.
Počkala až večer všichni usnuli a potichounku otevřela dveře. Rozloučila se s hračkami, které ještě nespaly, řekla jim, že odchází a ať nejsou smutné. Zamávala jim a potichu za sebou zavřela dveře. Nevěděla vůbec kam půjde, ONdru měla moc ráda, ale když v ní nechce spinkat, tak tady přece nebude překážet. Tekly jí takové slzy, že ani neviděla na cestu. Na schodech potkala plyšového opičáka, který se vracel z tajného výletu. Ani se postýlky na nic neptal, myslel si, že jde na toulky tak jako on a že se brzy vrátí. Moc se však podivil, když mu potom medvídek se slonem řekli, že odešla napořád.
„Ach jo,“ povzdechl smutně opičák. „Já jsem se s ní ani nerozloučil.“
„Nebuď smutný,“ zavolal na něj z kouta dřevěný ptáček. „Mám takový pocit, že se brzy vrátí.“
„Myslíš?“ zeptala se panenka s rozbitým košíčkem.
„No, dejte na mě,“ pokrčil rameny ptáček. „Bude jí smutno a uvidíte, ráno ji tu máme. Do svítání je zpátky.“ Ale postýlka se nevrátila ani do svítání, ani potom. Zůstala smutně stát na verandě a rozmýšlela, kterým směrem se vydá. Byla tak moc unavená, že z toho sama usnula.
Ráno se ONdra probudil, vylezl z máminy postele a šel se napít. Jak se však polekal a podivil, když uviděl, že místo, kde ještě večer stála postýlka je prázdné.
„Maminko, vstávej, rychle,“ tahal maminku za nohu.
„Ještě chvilku, ONdro, nechej mě ještě poležet, ano?“
„Ale maminko,“ naléhal ONdra. „Něco se stalo.“
„A copak, broučku?“ ptala se maminka ospale.
„No víš,“ rozplakal se chlapec. Maminka vyskočila z postele polekaná, co se stalo. Plakal a vzlykal, až ji to vyděsilo. Sedla si vedle synka a vzala ho kolem ramínek. „Copak se stalo?“ Utírala mu obrovské slzy.
„Pojď se, maminko, podívat, moje postýlka je pryč.“ Táhl maminku za ruku.
„No tohle,“ spráskla ruce maminka. No tohle … „Vidíš, co jsem ti říkala. Pořád jsi mi nevěřil, a tady to máš.“ Kroutila hlavou. „A kdepak teď budeš spát?“
„Asi u tebe, maminko,“ hlesl chlapec.
„No to ne,“ řekla rázně maminka. „Každý má svoji postýlku. U mě spát nemůžeš.“
„Ach jo,“ ONdra se šoural k mámině posteli, vzal si peřinku, polštář a slona a táhl to všechno do kouta, kde stála postýlka. „Ach jo, chtěl bych svoji postýlku,“ utřel si nos. „Už bych ji nikdy neopustil.“ Sedl si na peřinku a rozplakal se. Hračky to všechno viděly a bylo jim ONdry moc líto. Plyšová myška se rozplakala. I mamince bylo chlapce líto.Ale říkala si, že mu dala postýlka za vyučenou.
„Tak víš co? Já se jdu podívat, jestli ji někde nezahlédnu, ano? A když tak ji zkusím zavolat zpátky.“
„Ano,“ zatleskal ONdra. „Najdi ji, maminko,prosím.“ Přes slzičky se zasmál. Maminka vylezla na balkon a rozhlédla se. A najednou ji uviděla. Pod jabloňkou u plotu stála postýlka a byla celá smutná. Jakmile maminku viděla, usmála se. Maminka na ni zamávala.
„Postýlko, pojď, prosím tě zpátky. ONdra je moc a moc smutný a mrzí ho, že jsi odešla. Opravdu. Slíbil, že už tě neopustí.“ Postýlka na nic nečekala a rychle pospíchala zpátky domů.
To bylo radosti! ONdra si dal hned polštář i peřinku do postýlky, uvelebil se tam, pohladil postýlku po matraci a byl moc rád, že ji má zase zpátky. A každý večer ve svojí postýlce usínal a když mu maminka jednou říkala, ať jde spinkat k ní do postele, řekl jen: „To nejde, maminko, každý má svoji postýlku a ta moje by byla sama moc smutná.“

To byla pohádka o ONdrovi, ale stejně tak mohla být třeba o Adélce, Kubíkovi, Péťovi nebo Růžence…

( 20.11.2005)

O AUTOBUSU, KTERÝ BYL NA DVĚ POLOVINY

Qenda — Mon, 13 Mar 2006 08:34:00 +0000

Pod ONdrovou postýlkou až úplně vzadu byl zastrčený dlouhý modrý autobus.Byl tuze smutný a velmi naříkal.
„Ach, ach,“ vzdychal. „Och, och,“ tekly mu slzy jako hrachy.
„Proč tak hrozně naříkáš?“ ozval se jednou neznámý hlas.
„Ach, ach, kdo se ptá?“ zeptal se autobus.
„Já, jeřáb, vylez ven a podívej se.“
„Ale já nemůžu ven,“plakal autobus.
„Proč bys asi nemohl?“
„Já nemohu ven, protože by všichni viděli, jak jsem spravovaný.“
„To je toho,“ řekl jeřáb. „Pojeď ven a podíváme se na to. A jestli chceš, povím ti příběh.“
„Příběh?“ zeptal se se zájmem autobus. A protože byl zvědavý, rozhodl se, že vyjede ven, i kdyby se mu měli všichni smát. Vyjel opatrně předními koly na koberec a zůstal váhavě stát. Rozhlédl se a pak ho uviděl. Vedle skříňky stál velký žlutý jeřáb.
„Ahoj,“ zvolal hned jeřáb vesele. „Tak pojeď ven, kamaráde.“
„No, víš, já nejsem ničí kamarád,“ řekl smutně a velmi potichu autobus.
„Jakpak ne, a proč?“
„To proto, že jsem spravovaný. Býval jsem docela krásný dlouhý modrý autobus s harmonikou, ale jednou jel můj kluk, co si se mnou hrál tak rychle, že jsme se vybourali. Nevybrali jsme zatáčku a bác! Já byl ve chvilce na dvě poloviny. Sice mě opravili, ale řekni sám, kdo by se kamarádil s opravovaným autobusem. Už ani můj kluk si se mnou nechce hrát.“
„Tak hele,“ rozzlobil se jeřáb. „Tak hele, pojeď honem ven a já ti taky něco povím.“ Autobus se pohnul z místa a velmi pomalu vyjel ze svého úkrytu až doprostřed pokoje. „Tak,“ zvolal jeřáb. „A teď mě moc dobře poslouchej. Nelíbí se mi co říkáš.“
„Ale proč,“ podivil se autobus, který čekal že ho aspoň někdo polituje. „Vždyť není nic příjemného být na dvě poloviny.“
„Ale ty nejsi na dvě poloviny, vždyť jsi opravený.“
„To jo, ale už to není ono,“ stál si na svém autobus. „Každý to pozná a každý se mi posmívá.“
„Kdo se ti posmívá, ten je hloupý, to mi věř. Ukaž,“ popojel jeřáb blíž. „Kdepak tě opravili?“
„Tuhle,“ ukázal autobus. „V harmonice, aby to nebylo vidět.“
„Tak vidíš, sám to říkáš – aby to nebylo vidět. A taky to vidět není.“ Jeřáb byl rozzlobený. „A můžeš jezdit?“
„No můžu, ale…“ řekl autobus.
„Tak vidíš,“ odsekl jeřáb. „Tak si pořád nestěžuj. Můžeš jezdit jak se ti zachce. Zatímco já ani moc ne.“ A teď zase vzdychl jeřáb.
„Jak to, co se ti stalo?“ zeptal se autobus.
„No co se stalo, co se stalo,“ jeřáb se otočil k autobusu bokem. „Stalo se to, že jsem jel a najel jsem na kostku z lega tak nešikovně, že jsem si vyvrátil kolo. To se ulomilo a kutálelo se a pak spadlo ze schodů a rozbilo se na sto kousků. A nikde pro mě nové kolo nemají. Tak se podívej,“ ukázal autobusu díru, která mu zbyla tam, kde míval kolo.
„Ale to jsem opravdu netušil,“ zastyděl se autobus. „Já tady takhle vyvádím a ty jsi na tom zatím mnohem hůř než já. Nezlob se, kamaráde.“
„Nezlobím se, ale je dobře, že sis uvědomil, že i druzí mají svá trápení a ta často bývají horší než ta naše vlastní.
„No to máš pravdu,“ přikývl autobus. „A není ti tu tak samotnému smutno?“
„A kdo říká, že jsem tady samotný?“ zvolal jeřáb. „Já tu mám spoustu kamarádů. Hej, kamarádi,“ zakřičel. „Pojďte a seznamte se s naším novým kamarádem autobusem.“ V tu chvíli se ze všech stran začaly trousit hračky nejrůznějších podob.
„Ahoj, vítej,“ řekla autobusu panenka s rozbitým košíčkem.
„Nazdárrr,“ zazpíval dřevěný papoušek s uraženým zobáčkem.
„Vítej mezi námi,“ řeklo malé červené autíčko, kterému chyběl pravý stěrač a levá zadní pneumatika. Za ním přijelo zelené nákladní auto bez předního skla, pak si to přišourala plyšová kočka bez ucha, byla tu i panenka bez vlásků a medvídek bez pravé tlapky, jedna zlomená palička k bubínku, dřevěná lokomotiva bez komínku, prasátko bez ocásku, parník bez komínku a gumová kachnička, která měla jen jedno oko. A všichni autobus velmi srdečně zdravili a vítali se s ním.
„No páni, vás tu ale je,“ vydechl autobus. „To jsem ani nečekal. Tak to věřím, že vám tu není smutno.“
„A víš, co nás všechny spojuje? Každému z nás totiž něco chybí. A vidíš,“ mlaskl jeřáb. „Všichni s tím dokážeme být, nikomu z nás to nevadí a nikdo se nikomu neposmívá. Je sice pravda, že nové hračky se s námi moc nekamarádí, ale i na to jsme si zvykli. Tak co, chceš se s námi kamarádit?“
„No jasně, to bych moc rád,“ zablikal autobus světly a po chvilce dodal: „A nezlobte se na mě, že jsem tak vyváděl, je to pro mě nové a bál jsem se, že zůstanu sám.“
„Tím jsme si prošli všichni, to je v pořádku,“ řekl jeřáb. Ostatní se rozesmáli, udělali kolem autobusu kolečko a pak si společně zatancovali a zazpívali.
Autobusu bylo dobře, byl rád, že není sám, že má nové kamarády a už vůbec mu nevadilo, že byl ještě včera na dvě poloviny.