Večer co večer ONdra ožívá v momentě, kdy zastavím vodu, pomůžu mu z vany a chci ho utřít. Osuška mi často slouží spíš ke zkrocení malého sviště než k utření mokrého těla. Namazat se mi ho daří víceméně v běhu a pokaždé mě to stojí spoustu úsilí. Ve chvíli, kdy zavírám dveře jeho pokoje a beru do ruky pohádkovou knížku, mi s tragickým výrazem v obličeji oznámí, že má hlad. Každý rodič to zná. A já, protože patřím mezi ty měkčí a poddajnější, mu dovolím dojíst večeři, kterou nechal vystydnout na stole. Chvíli smlouvá, že chce něco jiného, ale nakonec velmi rád sáhne po zbytku toho, co dostal na svůj miniaturní talířek. Dneska to byl toust.
„Ale já bych chtěl něco jiného,“ ječel ON.
„Máš tu zbytek večeře, takže ji můžeš dojíst. Jestli ne, tak mazej do postele.“ Jsem v těchto věcech nekompromisní. Ve skutečnosti se uvnitř sebe chechtám tomu, co dokáže vymyslet a jaké nové a nové důvody proč nemůže jít do postele mě ještě čekají. A to už mi dnes řekl, že se nemůže obléknout do pyžama, protože ON má tři nohy a pyžamo jen dvě nohavice…
„Ale já to nechci studený,“ řekl. Na věty začínající slovem ale začínám být alergická.
„Tak ti to ohřeju.“
„Kde?“
„V mikrovlnce, kdepak asi?“ Mladík si vzdychl a čekal. Když jsem před něj postavila talíř, píchl do toustu prstíkem a řekl: „Je to horký jako blbec, teď musím čekat.“ Bez komentáře jsem se otočila, abych nevyprskla smíchy. A tak je to pořád.
Jak se na něj můžu doopravdy zlobit?