Archiv autora: Qenda

… nekakal.“

řekl mi včera s úsměvem ten můj broučínek.

„Co jste měli k papání ve školce, ONdrí?“ ptám se každý den. Musím mu připadat trapná, že to chi vědět pořád dokola a on mi odpoví skoro pokaždé:

„A taky nemůžu jíst chleba, maminko,“ přihopkal za mnou ONdra. „Protože po něm kašlu.“

„Maminko, nemůžu jíst zeleninu,“ svěřil se mi včera ONdra.

Bavili jsme se s ONdrou o tom, co které zvířátko dělá. Kravička bučí, bůbů, slepička kdáká kokokodák, pejsek štěká haf haf… „A já vím co děká krokodýl, maminko…“ „Opravdu? A co dělá?“ptala jsem se s opravdovým zájmem.

Vyprávěla jsem ONdrovi, že když jsme byly se sestrou Janou děti, bydlely jsme v Buštěhradě.

„Určitě, bolí mě v krku.“

„Jak je to možné, ONdro,“ zeptala se opatrně a čekala, co z něj zase moudrého vypadne.

„Maminko, trhá se mochomůrka?“ optal se mě ráno ONdra. „Netrhá.“ „ A Křemílek ?“

Při nedávné projížďce Prahou viděl ONdra dva policisty na koních. „Babičko, to jsou střelci,“ řekl s kamennou jistotou. „A jak jsi na to přišel?“ zeptala se babička „Vždyť jsou celý v černým…“

ONdra má moc rád, když mu někdo drbe záda a nebo když mu je aspoň hladí. Nedávno mi řekl: „Maminko, už mě nehlaď, já nejsem žádná hladina.“

V neděli odpoledne si babička s ONdrou hráli a já vyslechla zajímavý rozhovor: