Takových ale… je v knížce několik a všechna jsou závažná, překvapivá, zásadní.

Myslím, že se to opravdu může stát, že takový může život být, takové povahy i osudy. Doporučuji !!!

Originál vyšel v New Yorku v roce 1988. V českém překladu přišla kniha na pulty knihkupectví v roce 2006.

V úvodu stojí citát: „Základním principem lékařství je láska.“ PARACELSIUS ( 1493-1531 ).

A ta láska byla opravdu cítit na každé stránce. Četla jsem ji jedním dechem. Nejvíc jsem si zamilovala Lauru a Barneye. Kamarádi, přátelé na život a na smrt. A jestli někdo říká, že přátelství mezi ženou a mužem nemůže fungovat, pak bych si dovolila mu oponovat.

Nevím, jak nejlépe vystihnout děj ani pocity, které mám po přečtení. Proto si je nechám uvnitř sebe a vás poprosím, ať si ji přečtete. Kdo má rád problematiku lékařského prostředí, jistě si přijde na své. Stejně jako já!

foto:Honza Řehounek

A tady ji máte:

KNIHA

Kniha. To je slovo…Od malička jsem k němu měla zvláštní úctu. A když jsem pak sama poznala, co se v takové knize všechno může skrývat, moje touha po poznávání narostla do obrovských rozměrů. Během života jsem už brala do ruky kdejakou knihu.
Nejdřív to byly leporela, to když jsem byla mrňousek, který toho o životě ještě moc neví. Později přišly na řadu knihy složené z časopisů, které mi strýček knihař svázal abych toho s sebou mohla tahat víc a křivit si záda. Ale ještě před tím byla moje úplně první opravdová kniha, kterou jsem si sama přečetla – slabikář. Jak já ho milovala. Nedávno jsem si z nostalgie a stesku po letech dětských jeden výtisk zaopatřila pomocí zásilkové služby a už pyšně trůní v mojí, už tak přeplněné knihovně.
No a pak přišla na řadu literatura pro holky, o prvních láskách a zklamáních. Louskala jsem to všude. V autobuse, v tramvaji, ve škole pod lavicí, doma pod peřinou a nic nedbala na rady starších a moudřejších, že i ty ostatní knihy, které si denně tahám na hrbu do školy a zpět by bylo třeba občas otevřít a seznámit se s jejich obsahem. Ale nevěděla jsem o nikom, kdo by je miloval. Učebnice.
Tak tyhle knihy se mě držely pěkně dlouho. Od první třídy, přes tři a půl roku na učňáku a pak ještě další tři roky na nástavbě. Ale k nim se vždycky vešla nějaká ta, co tam sice moc svým obsahem nepatřila, ale která mi daleko lépe a radostněji dokázala zpříjemnit život. Byly to knížky různého zaměření. Zamilované, detektivky, strašidelné a duchařské, byly to i zpěvníky a slovníky, atlas sem tam, a vkladní vůbec nikdy.
Co já už s knihou všechno zažila, jéje, to by bylo klidně na příspěvek do soutěže. Kvůli knize jsem jezdila často pozdě domů, neboť jsem nestihla vystoupit tam, kde jsem měla, a pak jsem se musela vracet a čekat na další autobus. Knihy mi několikrát pomohly i při stěhování. Když jsem byla sama a potřebovala rozebrat skříňku, nebyl nikdo kdo by mi ji podržel, štos knih na podložení mi byl velmi milým společníkem. Jednou mě na ulici oslovil pán, se slovy „Koukám, co to máte v ruce za knihu, máte dobrý vkus…“ Nevím jestli to myslel vážně nebo chtěl jen půjčit na lístek, ale rozhodně mě to překvapilo.
Ke knize přistupuji s úctou. Bolí mě, když mi náhodou vypadne z ruky na zem.Nikdy jsem s knihou nebouchla o stůl. Ani jsem nikdy nikoho knihou neuhodila. Vzpomínám si, že u pár mých spolužáků to bylo na denním pořádku. Mlátili se matikou hlava nehlava. Tak to já ne.
Knihovna u nás doma je, jak už jsem řekla, plná knih. Můj bezmála čtyřletý synek má tu svoji taky skoro plnou. Baví mě pozorovat ho, jak s knihou pracuje. Chová se k ní něžně a obezřetně. Zbytečně nemačká stránky a jestli nějakou někdy roztrhl, tak jenom proto, že jeho baculaté prstíky nebyly dostatečně obratné a šikovné. Postupně se ale zdokonaluje. Ve svém věku už ví, že knihy jsou plné zajímavých, veselých a napínavých příběhů. I když u dětí je to jinak než u dospěláků. Tedy aspoň u ONdry to tak bylo: drčeli jsme dokola pejska a kočičku jak myli podlahu asi dva měsíce. Ještě jsem ani nestačila vydechnout a na šest týdnů nastoupil Honzík a jeho cesta vlakem a prázdniny v Koníkovicích. Ale ať už to byly mašinky, Hrubínův Špalíček nebo Křemílek s Vochomůrkou, vím, že ke knize si vytvořil velmi kladný vztah. A to mě moc těší, protože vím, že s knihou je život daleko bohatší a barevnější.
Často mu opakuji slova, která nemám ze sebe, ale která jsou moudrá a pravdivá: „Jak jednáš s knihou, tak jednáš s člověkem.“

A právě u Třetího přání se chci na chvilku zastavit. Jedna žena a dva muži: světoběžná Američanka Alice, Američan Max-Pol Millay, který se ocitl na křižovatce života, autor Krétské kroniky a rodilý Řek s anglickým pasem Alex Evans. To jsou tři hrdinové netradičního románu, který se odehrává na mnoha místech – ve vlacích, letadlech či na nádražích…Tři různé příběhy a přesto mají tolik společného. Jak pan Fulghum rád sám zdůrazňuje, jeho kniha začíná někde uprostřed něčeho a vlastně ani nikam moc nevede. Přiznám se, že zpočátku jsem byla docela zmatená a začítala jsem se do knihy asi na třikrát. Ale nakonec se to povedlo. Protože všechno má svůj čas a jak já říkám, každé zboží má svého zákazníka.
Často se k těm knihám vracím. Je v nich něco, co důvěrně znám a co je mi velmi blízké. A občas si říkám, že mi vlastně nebylo na škodu, že jsem za svůj život měla několik zaměstnání, protože všude byli lidé a jejich osudy, každý z nich ve mně zanechal svoji stopu a příběh, který ve mně dozrává.

Nebudu Vás obtěžovat dlouhými úvahami a pocity. Myslím si, že určitě stojí za přečtení. Michal Tučný o sobě jednou řekl:“ Já nejsem zpěvák. Zpěváci jsou v Národním divadle. Já jenom zpívám lidem písničky.“ Mě ty jeho písničky provázely od dětství, prošly se mnou pubertu, kdy jsem se některé z nich naučila zahrát na kytaru a nikdy mě neomrzí. Jsou plné životní pravdy a moudra. V písni Šťastné staré slunce Michal zpíval :“ Jak slunce se mít a nedělat nic, jen bloumat po nebesích …“ Cítím z ní ( a ze všech co na stejnojmenném albu jsou), že už věděl, že jeho konec je blízko. A on to táhl na plný pecky až do posledního dne.

Vzpomínám si, že jsem seděla na pedikůře, nohy máchala v lavoru se solí, když se z rádia rozběhla zpráva, že toho rána nás Michal navždycky opustil. Zasáhlo mě to. Všechny nás to tam zasáhlo. Od té chvíle nikdo nepromluvil a v posvátném tichu si všichni dělali, co bylo třeba. Tiše jsem zaplatila a odešla.

je to už pár let, a přesto že život běží dál, tu vzpomínku, tu si opravdu nemůžu zout …