Archiv rubriky: Příběhy psané životem

„Hele, jsem si koupila nový boty,“ zvedla maminka, sedící u piva, nohu téměř až k rameni. „Nedělaj mi velkou nohu?“ „No jsou fakt pěkný, Věro. A kde jsi je…“ „Hele, a nedělaj mi velkou nohu?“ „Nedělaj, a kdes je teda koupila?“ … Celý příspěvek →

Nedělní říjnové ráno. Dneska jsem si přispala do půl sedmé. Světlo přicházející zvenku polozataženou žaluzií mi dalo tušit, že máme skutečně ten pravý podzim. Podle vlhkého zvuku projíždějícího auta mi došlo, že prší. Kdo může v neděli v půl sedmé ráno v dešti … Celý příspěvek →

Vlastně jsem ho ani neznala. Když jsem ho poprvé uviděla, dívala jsem se na něj hlavně s respektem. Ono spousta tetování, pírsingů a všelijakých těch ozdob nebudí moc důvěry. Byl všude. Smál se často, od srdce a rád.

Když se řekne: „Jdeme na jedno…“, zpravidla všichni vědí, o čem je řeč. A považte sami, v parných srpnových dnech není lepšího piva, než přímo od pípy. Dalo by se říct, že takový povel funguje takřka spolehlivě. „Co děláte odpoledne?“ položil … Celý příspěvek →

Pro ty, kdo znají naše okolí, bude můj příběh hmatatelnější, ale i ostatní si možná budou umět udělat obrázek. Čísla totiž mluví za všechno… Červencová středa byla jako stvořená k cyklovýletu. Ráno sice malinko sprchlo, ale to nás nemohlo odradit ani … Celý příspěvek →

Na tenhle víkend jsem se těšila dva měsíce. „Pojedeme na vodu,“ říkala jsem kamarádům jen tak jakoby mimochodem a tvářila se jako ostřílený vodák. Ovšem jedním dechem jsem dodala, že jsem v lodi v životě neseděla a kroutila se při tom ve … Celý příspěvek →

Sobota, půl sedmé ráno. Stojím na Hradčanské u spadlých závor a čekám, až projede Pendolíno. Koukám do země a zvolna se seznamuji s čerstvým sobotním ránem. Najednou mě z myšlenek na nic vytrhlo hlasité zahoukání. Zvednu hlavu a vidím krásnou starou parní … Celý příspěvek →

Jo, sběratelství, to je téma na úvahu! Přiznám se, že sběratelství je mi velmi blízké už od dětství. Sběratele mám ráda, znám jich mnoho a sama jsem jedním z nich. A tak mám i pochopení pro to, že se někteří … Celý příspěvek →

Fotbalu vůbec nerozumím. Vím co je gól a faul a aut, vím, že proti sobě hraje dvakrát jedenáct chlapů (většinou chlapů), co se honí za míčem jako smyslů zbavení. Vím, že ten, co mezi nimi jakoby zmateně pobíhá, píská na … Celý příspěvek →

Mám ráda svůj ranní klid. Není mi zatěžko vstát s hodinovým předstihem, abych v poklidu udělala snídani, vzbudila Ondru, pak beze spěchu vychutnala svou ranní kávu z medvídkového hrnečku a poklábosila se synem. Nemám ráda shon, obzvlášť pak po ránu. … Celý příspěvek →

„Maminko, já se jdu vyčůrat,“ ozvalo se jí u hlavy. Sáhla po budíku. Čtyři nula osm. Panebože… „Tak jdi, šmudlo, ale opatrně po schodech, jo?“ „Neboj,“ slyšela z dálky. Okamžitě zase usnula. Jak dlouho spala, nevěděla, ze snů ji vytrhlo … Celý příspěvek →

Možná už jsem o tom někdy mluvila, ale tohle téma je pořád žhavé. Možná to znáte, možná prožíváte něco podobného. Pan Robert Fulghum o tom napsal jednu ze svých krásných a pravdivých povídek. Rituály. Někdo pokývá chápavě hlavou,

Při slově květina se mi pokaždé vybaví písnička od Karla Plíhala se stejnojmenným názvem, kde zpívá, že „na louce vyrostla květina

Vždycky mi zvedne koutky do úsměvu, když vidím, jak se lidé nesmyslně chovají. Příběh z podzimního pondělního rána:

Nevěřila bych, kolik potíží může způsobit jedna chybějící klika u dveří, dokud jsem to nezažila sama. Ve snu by mě nenapadlo o tom přemýšlet,

Ať jsem dnes vlezla kam vlezla, všude jsem byla jaksi navíc.

Nikdy by mě nenapadlo, že touhle dobou, tedy téměř koncem února, budou kočky

Krásně bylo dneska odpoledne, i když včera bylo líp. To, že jsou

Je to už šestnáct let a pořád mě to bolí. Je to už šestnáct let, co jsem ho viděla naposledy. Stál mezi dveřmi ve svých džínách a světle šedé bundě, s černou taškou přes rameno a ještě než se za … Celý příspěvek →

Běžela jsem ulicí, kde byla zácpa, auta troubila a já je obcházela. Spěchala jsem do školy, kde jsem si měla

… a jsem zmatená. Byla tam má dávná velká láska, o kterou mě připravila

Dvě dámy středního věku se sešly na nástupišti metra. Ta, co čekala se tvářila

Dáma v červených lodičkách na osmicentimetrových podpatcích, skvělé líčení,

„Třicedevět,“ zní mi v uších u několik hodin. Vylezla jsem na Malostranské z metra a

„Já jsem se seznámil s takovou pěknou Slovenkou,“ svěřoval se včera v autobuse jeden student druhému. „A měla ti

doba burčáku. Miluju tohle období. Období barev, chutí a vůní. Už před časem jsem Vám to tady nabídla, ale kdo by to hledal…. Tedy:

Tak už to má za sebou,

Seděla proti mně jako hromádka neštěstí. Její oči ztratily lesk a jiskru,

Celý náš rybářský příběh začal tím, že jsme se, na rozdíl od jiných zarputilých rybářů, pěkně vyspinkali,