Šťastná Qenda

Nemohlo to trvat déle než dvě vteřiny. Stalo se to jen pár desítek metrů ode mě. Jela jsem autobusem a stejně jako ostatní lidé kolem skoro nic nevnímala. Stála jsem v uličce a po celém dni v práci měla téměř vypnuto. Prázdný pohled ven. Tramvaj přijíždí do stanice. A přes ni jsem zahlédla jak přes přední kapotu auta letí lidské tělo. Celý příspěvek →

Pondělí
Na to, že jde první den do školky se choval dost suverénně. Vstal v šest a s prohlášením, že je ráno a jdeme teda konečně do té školky se nechal obléknout. Ze šatničky mi utekl dřív, než jsem si stačila vzít přezůvky a zapadl do třídy. Ani mi, pacholek, nezamával. Prý nezlobil a byl zlatíčko. Celý příspěvek →

Tak jsem to zakřikla. Poté, co můj milý synek úspěšně zdolal nástrahy prvního půldne ve školce bez jediného mrknutí oka, jsem po dvou dnech musela čelit hysterickému výstupu, že mě nikdy neopustí a že chce být jenom se mnou. Držel se mě jako klíště a já byla bezmocná a bezradná, připadala jsem si trochu nemožně, ale jemu to nevadilo. Nezabraly sliby ani ujištění, že pojedeme do Likeje ( jak s oblibou říká obchodnímu domu IKEA), nenachytala jsem ho ani na čokoládové vajíčko a vidina zmrzliny, která zabere pokaždé na sto procent ho dneska rozesmutnila ještě víc. Celý příspěvek →

Dnešní ráno jsem si teda představovala úplně jinak. Můj synek jde prvně do školky. Po třech letech intenzivního soužití s mámou bude vhozen do každodenního koloběhu, povinností a nutností. Připravovala jsem se na ten den celou věčnost. První indicií, že bude něco jinak než jak jsem si představovala bylo ONdrovo hbité a bezproblémové vstávání. Bez nejmenšího odporu vstal a nechal se obléknout, posnídal mlíčko z hrnku s Krtkem, nandal si čepici a zahlásil že jdeme na autobus. Do odchodu zbývalo patnáct minut. Pomalu jsme šli na zastávku a ONdra byl samozřejmě první kdo nastupoval. Celý příspěvek →

Jasně si vzpomíná, že se na ten den dlouho připravovala. Pečlivě vybírala oblečení, boty a doplňky. Dbala na to, aby všechno bylo perfektní, aby neopomněla ani nejmenší detail. Aby nemusela čelit ani jediné výtce, že něco není tak, jak má být. Celý příspěvek →

Pokaždé, když můj tříletý synek vyvede nějakou tu lotrovinu, dmu se hrdě pýchou, že jsem to ustála a ujišťuji sebe i okolí, že mám výtečnou průpravu do budoucna, kdy bude starší a vynalézavější a že už mě snad ničím nemůže překvapit. … Ale dneska mi došlo, že jsem pěkně naivní, když si to myslím. Totiž, mít takového inženýra jako je ten náš znamená neustále se něčemu novému učit, být ve střehu dvacet pět hodin denně a nejlépe být alespoň o jeden krok před ním. Celý příspěvek →

Pokaždé, když čistím houby, vzpomenu si na léto, když mi bylo třináct a byla jsem na pionýrském táboře. Kromě toho, že mi zdravotnice málem přivodila otravu krve, bylo ten rok mimořádně mnoho hub. A já, pilná hospodyňka, kterou k šetrnosti doma vedli, jsem s maximální pečlivostí schraňovala každou houbu, kterou jsem na pochůzkách lesem našla. Nakrájené na tenké plátky jsem je sušila navlečené na nitkách v každém koutku stanu. Byla jsem na sebe pyšná. Celý příspěvek →

Konečně jsem ji viděla. Konečně jsme se setkaly. Menší dáma s červeným ježkem na hlavě a úsměvem přes celou tvář. Tak to je ona. Tři roky jsme si psaly, volaly, vyměňovaly příběhy ze života a litovaly, že jsme se tehdy minuly. A že jsme znaly svoje tváře jen z fotografií, co na tom sejde ? Ona tvář není zase tak důležitá. Hlavní je, co je uvnitř, ta dušička. A naše duše si vzájemně notovaly a natahovaly k sobě svoje tykadla bez nejmenších problémů. Až to bude mět přijít, ono to přijde, tak co si s tím lámat hlavu, ne? Celý příspěvek →

„Tak co, jak se máš? A klape vám to ? No povídej,“ otázky nemají konce. Kamarádka, kterou rok neviděla, se jí najednou zjevila uprostřed velkoměsta. Ustaraná, neupravená a evidentně nespokojená se svým životem. Mluví a mluví a snad ani nedýchá. Mluví o všem možném, o tom, jak se nemá, jak se jí vůbec nic nedaří a že ji ten její občas zmlátí, ale to nic, to se dá vydržet, prachy domů nosí a docela slušný, tak co. Nakonec to stejně peřina všechno schová. To si, holka, nevybereš. Celý příspěvek →

Červencové odpoledne.Taneční parket. Stojí tam úplně sám a netrpělivě vyčkává až přijde ta chvíle. „ Maminko, kdy už půjdeme, chci si zatancovat,“ škemral od samého probuzení. Konečně! Rána do bubnu. Jeho tělem projel jakýsi výboj. A další. A další.Buben odměřil první čtyři takty a přidaly se ostatní nástroje. Jeho nožky podupávají do rytmu a tělo se rozkývalo jako by bylo z gumy. Přestal vnímat všechno okolo. Nádhera ! Muzika, to je odjakživa jeho láska. Rytmus a melodie. Jako by se s tím už narodil.
„ Kdy budete hrát?“ přiletěl o přestávce za bubeníkem. Nechápe, že i kapela potřebuje oddech. Celý příspěvek →

Stály na stanici a čekaly na autobus. Smály se vesele a srdečně si něco vyprávěly. Podle letmých doteků a hlubokých pohledů se dalo soudit, že k sobě mají velmi blízko. Matka s dcerou ? Sestry ? Dobré přítelkyně ? Bylo cítit, jak se nechtějí rozloučit. Nervózně vyhlížely autobus a obě si jistě přály, ať ještě nespěchá. Přijel včas, přesně podle jízdního řádu. Šofér vystoupil a pomohl ostatním naložit zavazadla. Počkaly, až všichni nastoupí a užívaly si poslední vteřiny do odjezdu v objetí. Pak se dlouze políbily. Ruka přejela pěkně tvarovaný zadeček. Ruka té druhé odhrnula neposlušný pramínek vlasů, který si našel cestu přes oko. Celý příspěvek →

Hryže jí to. Ta představa, že jí po něm její kamarádka vyjede. Její kamarádka, co už je roky sama. Ještě před časem na tom byly úplně stejně. Ale teď se pozice změnily. Teď je kamarádka sama a ona si užívá zaslouženého vztahu. Ale vždyť je snad rozumná, ne ? Ujišťuje se pořád dokola. A on ji taky ujišťuje, že není čeho se bát. Přiznal sice, že se mu její kamarádka líbí, ale je zadán. Takže tečka. Jenže včera mu kamarádka poslala kus buchty a on po tom, co ji rozbalil a spráskl ruce nad tou krásou, řekl : „ … ale co je mi to platný ? “ A kolotoč otázek se roztočil. Jak platný ? Copak chce říct, že toho lituje? Nebo snad chtěl říct, co je mu to platný, když s ní nemůže být? S kamarádkou … Byla dočista zmatená. Celý příspěvek →

Umyla nádobí, tak jako každý večer. Připravila mu svačinu na druhý den, stejně jako každý večer. Uložila syna k spánku a snad třikrát ho hnala zpátky do postele, když vylezl, že má nudli nebo žízeň. Tak, jako každý večer. Zalila citrus pod oknem a těm malým zeleným plodům, co neví, zda budou citrony nebo pomeranče, nebo co vlastně, věnovala dlouhý pohled plný očekávání. Tak, jako každý večer. Celý příspěvek →

Je nemocná. Ví to. Je statečná. Mluví o tom otevřeně. Snaží se žít čestně a štve ji, že ostatní to šidí. Dneska se mě zastala. Co zastala, pohádala se. Kvůli tomu, že někdo řekl něco ošklivého o mém synovi. Kvůli tomu, že to navíc byla lež, se v ní vařila krev. Nesnáší lež a bojuje proti ní. Ví totiž o životě svoje. Ví, jaké jsou ty pravé hodnoty. Ví, čím si prošel můj syn. Bránila ho. Bránila mě. A bránila by každého jiného, kdyby jí za to stál. Kašle na slepičí pomluvy a je schopná říct cokoli komukoli do očí. A pak si za tím stojí. Protože ví, že není čas na nějaké hlouposti. Celý příspěvek →

Přeplněná letištní hala. Poledne v pondělí. Vedro. Všude hlahol a rámus. Davy lidí se tlačí u přepážek. Athény, Káhira, Stockholm … A on tam stojí uprostřed toho všeho. Úplně sán. Jen s maličkým ranečkem na zádech. Stojí a pláče. Rozhlíží se kolem sebe. Děsí ho množství cizích lidí, kteří jsou o tolik větší než on sám. Vlasy pod kšiltovkou upocené. Ustrašeně se dívá na každého, kdo projde kolem. Kdy už to skončí ? Skončí to vůbec ? Nebo to ještě nezačalo ? Kde to jsem ? A proč vlastně ? A kde je máma ? Tříletý člověk se ztratil ve velkém světě. Malý velký muž. Celý příspěvek →

„To je zmetek, co pani…?“ ozvalo se někde za ní ve frontě. Zprvu tomu nevěnovala pozornost, ale po chvíli jí došlo, že ta poznámka patřila na adresu jejího syna, který se rozhodl trávit čekání na poště roznášením letáků z místa na místo a klábosením s ostatními zákazníky. Celý příspěvek →

Měl před sebou poslední kolo.
Stála na stanovišti prokřehlá a sama.
Čekala ho poslední jízda a potom zasloužená cesta do teplé voňavé postele, žena a dvouletý prcek. Naložil její věci do zavazadlového prostoru a nabídl jí místo vedle sebe. Obvykle to nedělá, ale ona se mu zdála čistá a bezpečná. A hlavně mluvila jeho jazykem. Celý příspěvek →